Kdo všechno je v pytli!

Míša pojmenoval svou mámu Ajfonka, což znamená, že se na ni z nějakého neznámého důvodu přilepila nevzhledná černá placka, která ji neustále otravuje vyzváněním, cinkáním nebo blikáním.

On sám tuhle věc nesnáší, neboť je to největší kradák na světě. Krade povídání s mámou a to se neodpouští.

Bylo páteční odpoledne a pro Míšu si jako obvykle přišla do školky máma. Už v šatně jí malý synek líčí zážitky s Mikulášem, čerty a anděly. Máma se usmívá, pokyvuje, ale když jí cinkne v kabelce mobil, už netrpělivě hledá v útrobách svého zavazadla protivnou černou drzounku, která je tak rozmazlená, že si neustále vynucuje její pozornost.

Míšovi však dnes na čele přidělává vrásky ještě jedna věc. Do školky nepřišel nejzlobivější kluk z jejich broučkového oddělení - Dušan. Míša pojal neblahé tušení.

Velmi pečlivě proto pozoroval školkového čerta, zapamatoval si, že má vypelichaný kožich, chlupatou hučku na hlavě a je celý ušmudlaný. Na zádech nosí pytel, ve kterém by mohlo být i nějaké malé množství nezbedných človíčků.

Přemýšlel o tom čertovi celou cestu ze školky.

Když stáli s mámou na autobusové zastávce, najednou ho Míša zase uviděl: vypelichaný kožich, chlupatá hučka a velikánský pytel.

Postava švácla pytlem o zem a odešla za budku.

Míša se vydal za ní, máma Ajfonka si toho ani nevšimla, urputně datlovala do mobilu veledůležitou zprávu.

„Tak kam jsi strčil Dušana?“, s rukama vbok se přísně postavil k zádům špindíry Míša.

„Do pytle, kluku, neotravuj! Nech mě v klidu vychcat se“, zařve hřmotně čert.

Míša si to myslel, zůstal klidný, vytáhl z batůžku, jenž měl na zádech, čokoládovou figurku anděla, kterou dnes od mikulášské skupinky vyfasoval, počkal, až se čert vyprázdní a podal mu ji se slovy: „Prosím, pusť Dušana z toho pytle, ať se neudusí. On už bude hodný, slibuji“.

„Míšo, co tě to popadlo, nevybavuj se s cizími lidmi“, najednou uslyší přicházející mámu.

„Čerte, vyměň Dušana za tohle!“, zhurta vytrhne mámě z rukou mobil a hodí ho do károvaného pytle.

„Michale, co si to dovoluješ?“, hudruje máma za všudypřítomného smíchu party pubertálních výrostků, kteří se náramně baví a jeden přes druhého vykřikují: „Six-seven“.

„Váš kluk je anděl, paní, važte si toho. Má z nás rozumu nejvíce, proto mu dávám, pořádně poslouchejte, vřídková mládeži, seven a všem nám, zde přítomným, pak dohromady pouze six. Tak a tímto ukončuji tento debatní kroužek, přátelé, rozejděte se, neboť není vhodné stát na močí svlažené půdě vzhledem k puchu a jiným bacilům. Jak víte, všude řádí žloutenka“, rázně ukončuje hovor pán ve vypelichaném kožichu a uctivě podává Ajfonce její milovaný předmět.

Sám pak popadne velikánský pytel a bez smilování lačně ukousne čokoládovému anděli hlavu.