Kdepak jen ti lidi jsou....

"Vzal jste si léky?", loučila se s Norbertem pečovatelka. "Jistě", suverénně odpověděl dotázaný a v duchu si pomyslel: "To tak - přece, nepůjdu na sraz absolventů zdrogovaný, chci si večírek pořádně užít, vyhodím si z kopejtka".

"Jen, jestli nelžete, to se nedělá, tytyty", pohrozila prstem Norbertovi zaměstnankyně domova důchodců Alice.

Tomu se zakrabatilo čelo, jak nesnáší, když se s ním mluví jako s dítětem, s ním - emeritním profesorem etiky a estetiky.

"Po půlnoci dám telefonicky vědět, zavolám si taxíka", odpovídá stroze.

"Nepřeceňujte se, přijďte dřív", konverzuje dál neodbytná pečovatelka.

Norbert však na to, co zdravotnice povídá, nedbá, je už pryč ze zařízení, kde se čas táhne stejně beznadějně jako předsmrtné plazení se  násilně deštěm vypuzené žížaly na povrchu zemském.

"Hospodo, dobrý večer, kde je náš stůl", hlasitě ohlašuje svůj příchod do restaurace.

"Stůl je tam v rohu, pro dvacet hostů, je to tak v pořádku?", odpovídá usměvavá číšnice Patricie.

Norbert spokojeně kývne hlavou a pomalu kráčí k prázdnému stolu. "Kde je Vojta, vždyť se nikdy nestalo, že by přišel pozdě", pomyslí si a dosedá na židli. Objednává si černé pivo.

Pivo výborně chutná a Norbert nedočkavě kouká na vstupní dveře. Ze staré ošoupané aktovky pomalu vytahuje desetiletím vybledlé fotografie, rozloží je pečlivě jednu po druhé na stůl a začne vzpomínat.

Náhle je spatří. Ve dveřích stojí parta známých tváří, ti ale omládli, těm to sluší, chválí je v duchu Norbert.

"Pamatuješ Kamile, jak jsme nazí vyváděli u rybníka? Jaruško, proč jsi nás nenechala ani opsat ani sáhnout? Petře, už jsi políbil Zinu?", tolik Norbertových otázek.

"Malinko ho zklidni, hosté si na jeho hlučnost začínají stěžovat", prosí Patricii starší hostinský.

"Promiň, nemohu, je mi ho tak líto.....", pohladí výčepního po upracované ruce mladá servírka.

"Platím za všechny, kolik to dělá", mává účtem, pět minut před zavíračkou, Norbert.

"Promiňte, byli jsme hluční, ale máme sedmdesát let od maturity, účast je hojná, proto musíme naše  setkání pořádně zapít", omlouvá se Norbert a uklízí rozložené fotografie.

"Na to jsme tady zvyklí. Páni - sedmdesát let od maturity, to snad není ani možný", udivně kroutí hlavou Patricie.

"Slečno, noc je ještě mladá, napadlo nás, že provedeme něco pořádně praštěného", směje se radostně Norbert při placení.

"Nechcete zavolat taxík", navrhne překvapená slečna.

"Dejte pokoj s taxíkem, podívejte, máme krásné nohy a mladistvý elán, nebudeme si vozit zadky. Ale sluší vám to slečno, příště jdete pařit s námi", usměje se Norbert a věnuje Patricii vysoké dýško.

Na zpátečné cestě z hospůdky však sotva svým spolužákům stačí: "Blázni, blázniví, počkejte na mě, vždyť víte, kdo je nejlepší plavec ve třídě, dnes vás o tom zase přesvědčím....", dohání rozjívenou bandu uřícený Norbert.

--------------------------------------------

"Ano, jedná se o našeho, devětaosmdesátiletého, klienta  s Alzheimerovou chorobou, co ho to jenom napadlo, sejít z chodníku a vydat se po bahnitém břehu řeky - teď v lednu, a předepsané léky si opět nevzal", identifikuje mrtvého muže, kterého skolila zástava srdce, smutná pečovatelka Alice.

Uplakaná servírka Patricie, která byla rovněž povolána k určení totožnosti stařičkého Norberta, jenom potichu k tomu všemu dodává: "On byl ten večer tak šťastný a kdybyste viděli, kolik ho na jeho poslední cestě doprovodilo vysněných spolužáků.. ....", usměje se a spolkne hořkou slzu, která přistála na jejím krásném horním rtu.