Kaliči vody

Dora vypnula motor své obytné dodávky a začala si třít dlaně o sebe. Byla ukrutná zima, taková, co požírá konečky prstů a lačně okusuje nejen nos, ale i lalůčky uší.

Dora byla na zimu zvyklá, tenhle mrazivý krvelačný obřad dobře znala, vždyť bydlela v dodávce celoročně, jenže nyní se k mrazu přidávaly bolestné vzpomínky, které způsobovaly, že to v Doře přímo ledově kvasilo a bolestně požíralo její nebohé vnitřnosti.

Vystoupila z dodávky, bouchla dveřmi a ocitla se na známém sídlištním parkovišti. Před ní čnil nevzhledný panelák. Už ani nepočítala, kolik roků svého života v něm zanechala.

Omylem při svém výstupu z dodávky rozšlápla válející se plechovku. Zaklela a prudce plechový válec odkopla. Ten morbidně kvíčejíc letěl vzduchem a zachytil se až o obrubník.

Dora pokračovala dál v chůzi, prošla parkem až k velikánskému topolu u rybníka, u něhož si právě dělali bezdomovci ohýnek.

Znala je, věděla, že tam mají brholy. Když zde ještě bydlela, tak si těch houmlesáckých kaličů ani nevšimla, nebyli jí sympatičtí, ba právě naopak.

„Pojďte se zahřát, paninko, jste celá prokřehlá“, zaduněl ten tlustý a ukázal ji na povalenou kládu, na níž se válel nějaký roztrhaný hadr.

„Na chvíli si sednu, je mi zima a blbě“, odpoví Dora a podívá se na všechny tři.

„Nechcete to spláchnout, aspoň na chvíli zapomenete“, usměje se tentokrát ten nejmenší a podává jí láhev.

Dora se napije, je jí jedno, že flaška kolovala a že se v ní míchají kdejaké sliny s alkoholem.

K partě se připojil další chlap, který právě utrhl větev z mohutného topolu a hodil jí do ohně.

Doru to strašně naštvalo: „Nech ten strom na pokoji, neubližuj mu, sáhneš-li ještě na něho, dostaneš ode mne do držky. Ten topol je pietní místo, pohřbila jsem u něho všechny domácí mazlíčky, které jsme s dcerou Dorotkou měly“.

„Jasně, chápeme, hřbitov je nedotknutelný“, přikyvuje nejstarší z tlupy a dává Doře napít.

„Nic nechápete, vy se totiž na žádný hřbitov nikdy nedostanete, zemřete jako bídní čokli někde na ulici“, mluví smutně dál Dora. „A já s vámi, nikoho už nemám, měla jsem překrásnou dceru Dorotku, vzala mi jí rakovina v jejích devětadvaceti letech. Dnes by měla mít třicet. To ona tu měla být – ne my!“.

„Svět je nespravedlivej odjakživa a my s tím nic nenaděláme, každý jsme na nějaké cestě a ta cesta je mnohdy odporná a zlá“, odpovídá nejstarší s dlouhým vousem.

„Já jsem už, pánové, celý rok nomádka, cestuji, abych zapomněla. Tam, kde zaparkuji dodávku, najdu si několik brigád zároveň a pracuji a pracuji, abych pak upracovaná padla do provizorní postele a ráno začnu makat pěkně od začátku. Chci totiž zapomenout, ale nejde to, proto jsem tu přijela. Spoléhám, že za mne rozhodne voda, ten spravedlivý přírodní živel, neboť já už svůj život nedávám“, potáhla si kulich přes uši a vydala se směrem k rybníku.

„Jestli jdete čůrat, pokropte topol, neslezejte k rybníku, led praská“, řvou za Dorou ohýnkoví kolegové.

„Nejen moč je odpad, já celá jsem nešťastný lidský odpadek“, zakřičí na ně Dora a vkročí na led, jde dál, křupe to pod nohama, pak divný zvuk, noha jí spadne dolů pod led, pak celé tělo....

***

„Vítejte mezi živými, tohle nebyl zrovna dobrý nápad - chtít se na konci ledna koupat“, dívá se podezíravě na Doru ošetřující lékař.

„Kde to jsem?“, nechápavě kroutí hlavou Dora.

„Ležíte v nemocnici, stačilo málo a ležela byste v rakvi“, pokračuje doktor.

„Jaký blbec mne zachránil?“

„Bylo jich více a být vámi, nerouhal bych se“, rozpačitě se zatváří zdravotník.

***

„Chtěla bych vám poděkovat, ale dodnes mi není jasné, proč jste mne zachraňovali“, podává ruku Dora každému z party bezdomovců na sídlištním parkovišti.

„Řvala jste něco o odpadu a my máme ten náš rybník dosti rádi, stejně jako vy ten topol. A aby nám ten náš rybníček neznečištovaly kdejaké přivandrovalecké odpadky, musíme tyhle nečistoty z rybníku vylovit a vyhodit ven“, usměje se vousatý náčelník bezdomovecké bandy.

„Díky, pánové, pro vás už budu navždy jen hloupá Dora z ledu. Přijměte proto od ní basu hnědého kalu, však vy víte, jak s ní naložit, hlavně ji nevylívejte do toho našeho rybníku, nedopusťte znečištění. Tak tedy opět na viděnou za rok“, loučí se Dora, každého obejme a nasedá do dodávky.

„Jo za rok a kdyby ne, tak někde na cestě, tam se potkáme vždy, cesty jsou totiž nekonečné, milá Doro“, usměje se nejstarší a pohladí si vous.

Dora úsměv oplácí, zamává, nastartuje a už je zase zpátky na té své nevyzpytatelně rozmanité životní cestě.....