Jasněna a promile v krvi

Jestliže se z alkoholika stane abstinent, je to stejné, jako když vysušíte rybník a na dně takového vysoušence pak zanecháte pouze a jen písek. Veškeré bahno, kameny a vodní osazenstvo pošlete nadobro do hastrmanského pekla.

A do téhle nehostinné souše pak jednou či oběma nohama odkopnete nebožáka z rodu pískomilů, neboť se mylně domníváte, že daný živočich má toho s pískem hodně společného. Zapomínáte však na to, že pískomil je velmi činorodý tvor.....

Leonet byl právě vyléčený alkoholik, nově přestěhovaný do podnájmu v okrajové části Karlových Varů jménem Dalovice. V těhle končinách nikdy nebyl, ale dal si poradit od přiděleného protialkoholového koordinátora, že se jedná o ideální místo, kde takoví zoufalci jako on začínají svůj nový nadějný život...

Leonet byl sice v důchodu, ale pečlivě dbal na jisté rituály, které dennodenně prováděl. Například každý den jezdil autobusem do centra města. Zde dělal výšlapy na vyhlídky, které lemují právě dané město.

V autobuse se odehrávalo mnoho zajímavostí a snad největší z nich byla dáma, jenž přistupovala v počáteční stanici spolu s Leonetem v hodně brzkou ranní hodinu.

Tato dáma byla velice extravagantní, s výstřihem, který odhaloval téměř veškeré ženské překvapení a s velmi úzkou mini sukni. S každým pasažérem se zdravila, každému přátelsky mávala.

Prvních pár slov vždy prohodila s řidičem autobusu, kterého familiérně nazývala „zlatíčko“ a pak pokračovala k dalšímu a dalšímu cestujícímu. Vyhýbala se pouze mobilním datlovačům.

K Leonetovi si přisedla stylem „klidně se, starouši, pokochej, mám co nabídnout“ a přehodila nohu přes nohu.

„Jak vás tak pozoruji, patříte mezi busouše“, natočila obličej přímo k němu.

„Buzouš?“, překvapeně nadzdvihnul obočí Leonet, tak ho ještě nikdo neoslovil.

„Ne buzouš, ale busouš se s – to jsou lidičkové, co v busu koukají kolem sebe a nejsou mebilové – myslím tím scrollovací trolly. Omlouvám se, ale moje huba prostě mele tak a ne jinak“, rozchechtá se a lascivně pleskne Leoneta do stehna. Ten ve tváři zrůžoví.

„A odkud jste? Nikdy jsem vás tady neviděla?“, pokračuje v hovoru a tak trochu nenápadně nechá svoji ruku na krajíčku Leonetova stehna.

„Jsem tady nově přistěhovaný, přísně abstinující alkoholik“, odpoví slušně Leonet.

„Páni, tak to jste teda kánon. To já bych v takovém případě vybouchla jako zapálená koule. Víte, já alkoholička momentálně jsem, říkám to jenom vám, protože vám věřím“, smutně se usměje.

„Tohle zase já nevěřím vám, jste sexy kost a alkoholičky vypadají poněkud jinak“, snaží se Leonet.

„Dbám na sebe, mám radost, když mohu ve svém věku padesát plus někoho zaujmout, někomu se líbit, stát za pohled. Totiž za půl hodiny od našeho rozhovoru budu muset veškerou parádu shodit a obléci se do uklízečských hadrů a tam, milej pane, už žádné obdivovatelé nemám“.

„A doma?“, nedá to Leonetovi.

„No sem tam jsem vylovila v second handu nějaký mužský kousek. Ale skoro vždy jsem reklamovala. A reklamace v takovém krámu je vlastně žebrání, chcete se zbavit aušuse za každou cenu, jste ochotni za jeho návrat na regál nejen zaplatit, ale dokonce i kupní cenu hodně přeplatit“, ušklíbne se.

„Mimochodem – říkají mi Jasněna, prý tady ten busový nevzhledný vnitřek rozjasňuji“.

A tak se z Leoneta a Jasněny stali autobusoví přátelé.

Každý pracovní den spolu jezdili a vždy prohodili pár milých slov.

Před létem se rozloučili, Leonet odcestoval na dva měsíce za synem do zahraničí.

Měsíce odloučení utekly a začalo záříjové babí léto.

Leonet celý natěšený čekal na obvyklé zastávce. Jasněnu neviděl.

Když ji nespatřil ani za tři dny, opovážil se zeptat řidiče.

„Vy to nevíte, Jasněna v srpnu umřela -fatální jaterní cirhóza. Pár dní předtím, si stěžovala si, že jí bolí břicho, měla ho strašně oteklé, jako kdyby měla každým dnem rodit“.

„Kdy měla pohřeb?“, snažil se nebrečet Leonet.

„Milý brachu, snad nevěříte pohádkám“, oplatil mu pohled postarší řidič a Leonet v jeho oku zahlédl slzu.

Po této zprávě Leonet do autobusu nenastoupil. Vrátil se domů. Celý se rozrušením třepal.

Smutně si sedl za kuchyňský stůl. Chvíli seděl a brečel.

Poté hrábnul do zadní části botníku a postavil lahvinku na stůl. Otevřel a přímo z ní se napil....