Hříšný tanec

Jestliže má někdo to štěstí, narodit se v Den vítězství - osvobození naší vlasti, přesně 8. května 1945, je svým způsobem výjimečný. A to se vlastně o své zrození vůbec nemusel přičinit.

Miroslava dostala do vínku nejen slavné datum narození, ale také křestní jméno, jenž oslavuje mír, pokoj a hlavně fakt, že už nikdo nemusí žít v neustálém válečném ohrožení a stresu.

V den svého zrození jí na svět přivítala pouze a jen její maminka. Otec se tohoto radostného okamžiku nedožil, zahynul v koncentračním táboře v Osvětimi čtyři měsíce před porodem manželky.

Nastávající matka se však s tragickou smrtí muže nikdy nedokázala vyrovnat, její duševní zdraví zůstalo již po celý zbytek života značně podlomeno. Svého muže velmi vroucně milovala a proto se až s fanatickou razancí připoutala ke své dceři Mirce.

Ta byla vzorné dítě. Krásná, hodná, příkladná, jen ne svobodná. Konala vždy jen to, co si přála její matka. Vystudovala střední ekonomickou školu a začala pracovat jako účetní v jednom velkém státním podniku.

Doba socialismu byla tenkrát šedá, oprýskaná, bez nádechu budoucnosti.

Malý plamínek naděje vzplál jen v roce 1968, byl však hned záhy násilně uhašen.

Pro Mirku tak existovala jen práce a domácnost s mámou. Seznámení a založení rodiny se vzdalovalo, vzdalo, až se někde definitivně rozplynulo...

Jednou, když jí bylo 43 let, šla vyčerpaná z práce domů a uviděla před místním kinem dlouhou frontu převážně mladých lidí.

Bezmyšlenkovitě se do fronty zařadila.

Ani nevnímala, na co si vlastně koupila lístek.

Sedla si jako robot do sálu a čekala.

Najednou začala hrát úvodní píseň filmového příběhu „Hříšný tanec“ a Mirka údivem otevřela ústa, cítila, že její srdce se začíná pomalu hojit a ona vstupuje do překrásného světa snění. Představovala si sebe s maldým tanečníkem, jejich naplněnou lásku, rráj na zemi.

Pravidelně pak navštěvovala svůj rajský sen, každý den po celou dobu promítání filmu v místě bydliště.

Po ukončení projekce pak cestovala za filmem do různých kin tehdejšího Československa.

***

„Nebuďte smutná, paní Mirečko, za měsíc oslavíte osmdesátku, kdo může říct, že se takového jubilea dožil“, mrkne na Mirku mladý pečovatel domova důchodců a pevně chytne držadla invalidního vozíku.

„Já si už nikdy nezatančím. Nepostavím se na nohy, které jsou mrtvé. To mě žere, Jiříku, ze všeho nejvíc, strašně moc bych si přála zatančit si aspoň jeden tanec a vůbec nemusí být jako ty z mého nejoblíbenějšího filmu “, ukápne Mirce slza.

„To by byl v tom čert, abych něco nevymyslel“, rázně odpoví Jiří.

„Jste hodný, ale zapomeňte na starou, umírající, bábu, věnujte se raději sám sobě“, usměje se smutně Miroslava.

„Zkusím něco vymyslet. Když můj mozek zapne, tak se v něm občas zrodí dobré nápady“, plácne se demonstrativně do hlavy činorodý mladík.

***

„Tak nastupovat, jedeme!“ poroučí Jirka a dává přesné povely řidiči sanitky. Sanitky - jež plní poslední přání nevyléčitelně nemocných pacientů.

„Neblbněte, Jiří, kam mě vlastně vezete, vidíte, že jsem nemohoucí, jsem totální ležák“, snaží se o hlasitou a srozumitelnou výslovnost Miroslava.

„Nechte se překvapit, milá dámo, ale zaručuji vám, že dnes nebudete sedět ani ležet v koutě“, směje se Jirka a nastupuje spolu s ostatními pečovateli do sanitního vozu.

Možná je to nezamýšlené, možná schválně dané, návrat Hříšného tance, tato velká show v O2 aréně, se konala zrovna na 80. narozeniny paní Miroslavy, jež byla převezena na polohovacím lůžku přímo do sálu.

A tam se stal zázrak.

Miroslava plnohodnotně začala opět tančit, přestože její nemocí zubožené tělo to fyzicky nedokázalo.

Ona však tančila ve svém vlastním duchu, tančila v myšlenkách, nechávala hudbu pronikat celou svou bytostí. Intenzivně prožívala každičký tón a najednou byla zase ta mladá, krásná, zdravá Mirka....

***

„Neplačte, Jirko, paní Miroslava, je už v tanečním ráji, měla nejkrásnější osmdesáté narozeniny pod sluncem, zemřela šťastná, plná nádherných prožitků“, jemně Jirku po ramenou hladí lékařka a oba se podívají na nehybné Mirčino tělo.

„Máte pravdu, paní doktorko, však vidíte ten její úsměv a kdybyste jí zažila včera – přímo na své osmdesáté narozeniny, jak omládla, jak se celá rozzářila, to bylo neskutečné“, podívá se vděčně na zdravotnici mladík.

Hodiny právě odbíjí poledne.

Je pátek 9. května 2025 - 80 let a 1 den po ukončení druhé světové války v naší vlasti.

A ten, kdo umí pozorně naslouchat, uslyší právě a jedině v tento okamžik lehounké chvění, které přichází přímo z nebes.

To paní Miroslava tančí svůj hříšný tanec....