Gulášek pro choré duše

Martinovi se v hlavě honí nejrůznější hrobařské myšlenky s pikantní halloweenskou příměsí. Zadlužen a po rozchodu s milovanou dívkou, přemýšlí, zda jeho život má vůbec smysl.

Zírá tupě do prázdna a smutně koulí očima ze strany na stranu. Sem tam nasucho polkne.

Do vagónu přistupuje mohutný mladý Rom a sedá si přímo naproti němu.

„Proč zrovna tady, když je celý vagón prázdný“, pomyslí si Martin a obličejem dá najevo nelibost, že bude mít v otevřeném kupéčku společnost.

„Jsi v pohodě, kámo?“, usměje se na něho spolucestující.

„Ne, vůbec ne, nejraději bych to se vším skončil, je mi ze všech lidí zle, proto mi dejte všichni pokoj!!“, oboří se na něho hrubě Martin.

„O jednom takovém pokoji bych věděl, slouží jako jídelna, jestli máš čas a vystupuješ ve stejné stanici jako já, ukážu ti, milý kámo, ten zázrak“, nedá se kolega.

„To tak! V prvním podchodě mě tak akorát obereš o šrajtofli“, zahučí zamračený Martin.

„Proč bych to dělal? Vždyť jsem bohatší než ty. Mám v srdci radost, na rozdíl od tebe. Rád bych se ti představil, jmenuji se Gábor a nejsem loupežník“, nedá se hloupými řeči odbýt spolupasažér.

„Proč tedy ne! Já jsem Martin a na rovinu, pokud mi nějak pomůžeš skoncovat s mým bídným životem, budu rád“, odvětí Martin a vystupuje s Gáborem ve stejné stanici.

Ten přidává do kroku, Martin ho mlčky následuje.

Asi za pět minut chůze zastaví u toho nejoprýskanějšího domu v celé ulici. Gábor vezme za kliku a otočí se směrem k parťákovi: „Moje máma Eržika vaří nejlepší guláš na světě, ten už vyléčil kdejakou chorou duši“, usměje se.

Už na chodbě bytu je nebývalý hluk a rachot.

„Zase si dovlekl do baráku nějaské nebože z ulice!“, vítá Gábora mohutná máma Eržika a obejme ho.

„Gábor je z mých deseti děcek nejstarší a dobračisko po svém mrtvém tátovi“, vysvětluje Martinovi.

„Ovšem dnes, zachránče Gábore, tvoju porci přenecháš příchozímu fešákovi, je nás jako myší, nic navíc nemám“.

Gábor pokrčí rameny a plácne si do břicha: „Však mne neubude“.

Martin dostal porci a místo u velikého stolu. Strávníků je snad dvacet. Všichni sedí, baští, za ušima se jim dělají velikánské boule a s úctou hledí na matku pluku, která spravedlivě rozděluje porce.

Gábor se zašil někde v bytě.

Martinovi tak chutná, že hostiteli nenechá ani sousto.

Poděkuje a má se k odchodu.

V předsíni natrefí na Gábora.

„Promiň, kámo, snědl jsem tvou porci“, usměje se omluvně Martin.

„Ale zase se směješ, zase máš život rád a to je víc než kus žvance“, rozloučí se s ním Gábor a obejme ho.

****

Je to už přes třicet let. Martin se šťastně oženil a služební cesta ho zavála do dávných míst.

Dnes je kupé zabrané, všichni spolucestující zírají a klikají do mobilů. Nikoho Martin nezajímá.

On vystoupí na stanici jako tenkrát.

Jde po paměti. Starý osprýskaný barák však marně hledá.

„Nevíte, kde najdu Eržiku a Gábora Sivákových?“, táže se otrhaného muže bez domova sedícího na lavičce u bývalého domu Eržiky.

„Znám je, dům, kde žili, už nestojí, odporoučeli ho mocipáni k zemi. Pojďte, ukáži vám, kde teď bydlí“.

Martin jde poslušně za ošoupaným mužem.

Procházejí hřbitovní brankou.

První, vyzdobený, hrob vlevo je osvícen hromadou svící.

Martin čte na náhrobku jméno Eržika a jeho oči sjedou na jméno a fotografii pod ní.

„Gábor“, vysloví překvapeně.

„Jak to že Gábor, vždyť měl jen něco málo přes čtyřicet?“

„Jó, hochu, brácha měl velikánské srdce, copak mohlo pojmout tolik žalu kolem“, podíval se na něho muž bez domova.

Martin otevřel peněženku a vtiskl do dlaně chlapíkovi tisícovou bankovku.

„Máte štěstí, že jste měl tak skvělého bráchu“, podává mu ji.

„Děkuji mockrát, ani nevíte, jak mi můj milý brácha chybí, mohu vás obejmout“, prosí ošumtělý mužík.

„Jasně“, kývne Martin.

A při tom společném objetí najednou Martin ucítí vůni toho nejlepšího guláše, který kdy jedl a pochopí, že některé události se už nikdy vícekrát opakovat nemohou.