Extrémně a beznadějně poslední

Helena musí už týden dojíždět do práce veřejnou dopravou. V kostýmku, na vysokých podpatcích a velkou koženou kabelou si připadá jako kašpárek houpající se na velmi tenké niti.

Pokaždé, když vstupuje otevírajícími dveřmi do útrob dopravního prostředku, v duchu nadává neznámému kreténovi, který se učil řídit před nákupním centrem a jen tak mimochodem to vzal vzdušnou čárou přes kapoty čtyř zaparkovaných automobilových miláčků. Její svěřenec to odskákal nejvíc.

Už třetí ráno si všimla na zadní autobusové sedačce sedícího zkrouceného bezdomovce, který se zkříženýma rukama a svěšenou hlavou zaujímal pozici spícího ignoranta.

Muž sem tam zvedl hlavu, rozhlédl se a zase ji svěsil. Byl na něho opravdu žalostný pohled. Špinavý, pokálený, roztrhaný...

Helena ho poznala.

Luboš, nejkrásnější kluk z ročníku, snad i z celého gymplu. Vysoký frajer - blonďák, svalnatý s pomněnkovýma očima.

Všechny holky byly do něho zamilované, Helena také, šíleně, fanaticky. Drželo jí to ještě hodně dlouho po maturitě.

Pamatuje si, jak Lubošovi napsala v třeťáku milostný dopis, přiložila k němu i složenou báseň. On jí ho zmuchlaný a roztrhaný vrátil se slovy: „Ty jsi ta poslední, kterou bych chtěl v životě vidět“, a nahlas se rozesmál na celé kolo. Slyšela to celá třída.

Helena běžela ven ze třídy, vybrečet se na dámské toalety. Plačící ponížená holka při těle, s hromadou pupínků a k tomu všemu ještě obrýlená.

Je tomu už třicet let, nekonečných třicet let...

Poznal jí Luboš také?

„Doktora, volejte sanitku, dělejte“, ozývá se náhle zezadu autobusu.

Helena na nic nečeká a běží, podpatky, nepodpatky.

Chlap ze zadní sedačky se sesunul na zem.

Z posledních sil sípe: „Au, břicho....“, potom se dlouze pomněnkovýma očima podívá na Helenu. Nejsou tak štiplavé, posměvačné, urážející, je v nich něco nového, laskavého – pokora.

Helena mu rychle vyhrne špinavou mikinu, vyvalí se z ní obrovské břicho, spousta krve...

Věděla, že ho nezachrání, do posledních sil se však urputně snažila.

„Už je konec paní doktorko, už je po všem, nedá se nic dělat“, pokládá jí jemně ruku na ramena záchranář.

Helena opatrně zavře víčka těm nejkrásnějším modrým očím, které kdy ve svém životě viděla.

Počká s ostatními na pohřebáky. Rozloučí se.

Vystupuje z prázdného autobusu a v té zvláštní atmosféře jakoby mluvila tichá vzpomínka: „ Ty jsi ta poslední, kterou bych chtěl v životě vidět“.

Splnilo se.

Helena však necítí žádné zadostiučinění, jen prázdnotu a jakousi nepopsatelnou vnitřní bolest. Rozpláče se. Pláče a pláče. Musí ze sebe dostat vše, co kdy k Lubošovi cítila.

Je asi jediným člověkem na světě, který truchlí nad jeho smutným koncem...