Dvě zoufalky a jedno děsivé tajemství

„Tady to hadr nevidělo ani z rychlíku, kdy se ta holka naučí konečně pořádně vytírat a hlavně vidět tu špínu!“, křičí na celou chodbu „náčelnice uklízeček“ a hrozitánsky při tom krabatí čelo.

„Dejte ji, Martičko, čas, je mladá, zaučuje se“, vylézá z vrátnice důchodkyně Tonička s snaží se uklidnit křičící Martu.

„Mladá, mladá. To není mládím. To je tím, že oni se práci vyhýbají, šetří se, jsou líní jako vši“, odvětí Marta a přísně se na Toničku podívá.

„No tak, Marto, kroťte se, nemůžete se na lidi dívat s předsudky. Například já mám fyzický hendikep“, sklopí hlavu stará Tonička.

„Jistě, máte. Ale vy, Toničko, vy pracujete za dva. Jste jako vítr, žádné práce se nebojíte, z vás by si měli dát příklad, máte sedmdesát a se vším si poradíte, vše stoprocentně provedete“, zakončí řeč Marta.

Žaneta, o níž je řeč, se však také vloží do hovoru: „Já se snažím. Jen vy, paní vedoucí, jste zaujatá. Jsem Romka a to je pro vás největší problém, ať dělám, co dělám, všechno špatně. Už to tady nevydržím, mám sto chutí se na to vysrat a zítra už do téhle magořiny nepřijít“, spustí Žaneta a má co dělat, aby ukočírovala svůj přeskakující hlas, který už pomalu přechází v pláč.

„No tak to vidíte, jedna překážka tady mladou položí. Zítra už bude na pracáku. Neříkala jsem to, to není mládím, to je v něčem jiném“, mele svou rozložitá Marta a znechuceně odchází ze školních šaten pryč.

Žaneta si rezignovaně sedne na lavičku u skříněk a rozpláče se.

„Neplačte, já vím, že se snažíte. Přece to nevzdáte, pojďte, uvařím vám kafe“, podává Žanetě papírový kapesník Tonička.

Na vrátnici Žaneta usrkává teplou kávu a k tomu zakusuje domácí jahodový koláč.

„Ach jo, paní Toničko, to jsem dopadla. Vylezla jsem ze sedmičky. Je mi dvacet a vypracovala jsem se tak jedině na vytírání záchodů po fraccích jen o málo mladších než jsem já. Víte, moje máma nás měla jedenáct a naložila si na svá bedra příliš, proto se od patnácti o sebe starám sama. Bydlím ve sdíleném bytě, je nás tam jako much. Jsem už ze všeho unavená, nejraději bych to tady všechno zabalila. Život mne nebaví“, rozpovídá se Žaneta a utírá si plačtivě nos.

„Podívejte se na mne, co mám říkat já“, reaguje na to Tonička a ještě více se shrbí pod mohutným hrbem, který hyzdí její záda.

Žaneta přikývne, ale hned vzápětí dodá: „Všichni vás, Toničko, tady obdivujeme, jste plná energie. Máte síly za dva, jak je to možné?“.

Tonička se jen malinko pousměje.

***

A tak se z těchto dvou zoufalek staly přítelkyně, které spolu sdílely všechny pracovní peripetie a nejen ty. Podporovaly se vzájemně a dodávaly si síly do dalších společných pracovních dnů.

„Žaneto, na ubytovně, kde bydlím, se uvolnil pokojík, nechtěla bys to zkusit. Bydlela bys konečně sama“, zeptala se jednoho dne Žanety Tonička.

„Ty bydlíš na ubytovně?“, zdvihla překvapeně obočí Žaneta.

„Ano, nemám rodinu. Tak bereš ten pokojík nebo ne?“, pokračuje Tonička.

„Nejdříve bych ho chtěla vidět.“

„Tak dobře, dnes po práci tě zvu na návštěvu“, usměje se vlídněTonička.

***

„Ano líbí se mi tady. Máš to tady pěkně zařízené. Ovšem celý život na ubytovně, to je hrozně smutné“, podotkne Žaneta a s chutí se zakousne do právě upečeného švestkového koláče.

„Není, zvykneš si. Já byla celý život skromná. Moje matka mne po porodu nechtěla, zděsila se mne a dala na výchovu staré tetě, bylinkářce, jenž bydlela na samotě.“

„Óch, to je hrozné“, zakucká se Žaneta.

„Počkej, něco ti ukážu, ale prosím, nelekni se“, podívá se velkýma smutnýma očima na Žanetu.

Tonička opatrně sundá tričko a pod ním má takový malý batoh tělové barvy. „Rozepni to!“, poručí Žanetě.

Žaneta třesoucí rukou rozepne zip a leknutím vykřikne.

Chvíli trvá, než se uklidní. Poté se pomalu posadí na pohovku.

„Vždyť by se to přece dalo odoperovat, nemusela by ses trápit“, podívala se odhodlaně na Toničku.

„Víš, Žaneto, ta teta bylinkářka mi vštěpovala, že je to jisté znamení, že mi moje „mizející“, jednovaječné, dvojče zanechalo na tomto světě dvě památky – zakrnělou horní končetinu na zádech a životní sílu a energii, kterou mám za nás obě. Kdybych si tu znetvořenou ruku na zádech nechala odoperovat, ztratila by se i moje veliká síla i energie. Proto nás životem nosím obě a není to kolikrát jednoduché“, posteskne si Tonička.

„Jsi opravdu vyjímečná žena, jsem ráda, že jsem tě potkala“, pohladila Žaneta po vlasech Toničku a opatrně zapnula zip tělového vaku na jejich zádech.

„Slibuji ti, Toničko, že už nebudu vést řeči se skoncováním života a také slibuji, že tohle tajemství si zachovám jenom pro sebe. A budu se snažit ti pomáhat, až už tvá síla nebude taková jako dnes“, usměje se a obejme Toničku.

Žaneta právě dostala od života velký dar, našla nejen nový domov, ale hlavně to nejcennější – jedinečnou přítelkyni s dvojnásobným srdcem a dvojnásobně čistou duši.