Dva ubozí na schodech do nebe

V jedné maličké zastrčené istanbulské meyhane, což je turecká verze řecké taverny, jsem potkala trojici nejnuznějších tvorů, kteří přes svou chudobu a bídu dokázali rozzářit kolem sebe upracované a strhané tváře.

Daná meyhane se nacházela pod skromným bytem mého syna, jenž byl v létě v Istanbulu na dvouměsíční stáži. Majitelem byl  dobrosrdečný kulatý chlapík s otevřeným srdcem. Nikdy neodmítnul žádného hosta - ani toho, jenž měl jednu kapsu odpáranou, druhou roztrhanou a ve třetí cinkala mince naposledy v dobách minulého století.

Meyhane měla ještě jednu velkou chloubu. Hned po odpolední otevíračce do ní vstupovala prapodivná trojice. Obrovský dvoumetrový hromotluk jménem Bulut, na jehož zádech byl v plátěné roztrhané nůši kamarád Yusuf, slepý lilipud. Protože měl Yusuf zakrnělé nohy a velkou vzdálenost by neušel, obětavě ho na zádech nosil mentálně postižený přítel Bulut. Dvojici doprovázel mohutný chundelatý psí společník -  míšenina snad všeho štěkajícího v istanbulských ulicích.

Tuhle hafaní slečnu našel Bulut, přivydělájící si také jako třídič odpadu, bezvládně ležet u hromady vyhozených odpadků. Štěně bylo vysílené, vyhublé, doslova na pokraji smrti. Fenku, jež dali jméno Is, nejen zachránili, ale také ji hýčkali, jak jen bylo v jejich bezdomoveckém žití možné.

Oba muži po příchodu do meyhane zasedli do rohu velké místnosti, číšník jim přinesl čaj a Yusuf začal zpívat.

A to bylo něco, co se nedá slovy popsat. Dovolila bych si to označit jako andělský dotek nebes. Něco tak impulzivního jsem ještě nikdy neslyšela. V jeho písních se promítalo všechno to životní trápení i štěstí na světě. Melodii i slova si skládal sám.

Když jsem ho poprvé uslyšela, brečela jsem a nebyla sama...

Každý večer jsme proto přicházeli do meyhane poslouchat ty nebeské tóny a také přispět oběma na skromnou stravu.

Asi po deseti dnech jsme uviděli na zápraží ležet Is celou od krve. Šrámy a rány měla po celém těle.

Za barem seděl skleslý majitel. Podíval se na nás a my věděli, že se stalo něco strašného. Uplakaný začal povídat.

V ten den šla trojice pozdě večer spát jako obvykle. Pár věcí, deky, teplá noc - víc nic k životu nepotřebovali.

Ráno se probudil Bulut a uviděl na svém kamarádovi ležet Is. Přikrývala ho jako peřina celým svým tělem, protože sama vyčenichala, že je Yusuf chladný a ztuhlý. Bulut jí odehnal a uviděl bezvládného Yusufa. Začal ho křísit, ale nic nepomáhalo.

Jelikož byl Bulut postižený a nedokázal racionálně vyhodnotit situaci, popadl ho amok, vzal klacek a začal hlava nehlava mlátit nebohou Is. Domníval se, že fena Yusufa zalehla a on se udusil.

Pak vzal mrtvého Yusufa, strčil ho do nůše a utíkal do Istiklal - nejlidnatější ulice v Istanbulu, která byla kousek od jejich přírodní noclehárny. Tam vydával nesrozumitelné žalostné zvuky, rozčíleně gestikuloval rukama, plakal a zmateně pobíhal sem a tam. V rozrušení si nevšiml právě projíždějící tramvaje, která ho srazila a on na místě zemřel.

Nebohá fena se dobelhala před meyhane a tam na zápraží čekala, až majitel otevře. Když přišel, podíval se do jejich utrápených psí očí a ona mu v nich celý tragický příběh jako na filmovém plátně promítnula.

„Víte, oni byli doslova siamská dvojčata, měli stejný osud, oba sirotci a postižení. Všichni jsme věděli, že chtějí být stále spolu a to se jim nakonec vyplnilo. Bulut by nemohl žít bez Yusufa a Yusuf bez Buluta“, podíval se na nás a v my v jeho oku uviděli malou jiskřičku vyplněného přání.

„Jejich věrnou společnici Is si tu nechám, je už stará, kde by, chudák, šla....“, dokončuje své vyprávění.

Náhle některý z hostů začne hrát smutnou píseň na flétnu. Ze zápraží se ozývá tichounké vytí nešťastné Is.  Té Is, která se nikdy k Yusufovým písním nepřidala, aby jeho božský zpěv nerušila.

Ale od nynějška je vše jinak. Is bude do konce svých dnů zpívat svým specifickým psím způsobem příběh dvou dobráků. V jejich písních se zrcadlí odpuštění, poděkování a láska a to vše se od obou naučila...