Drzoun

V přeplněném vagónu metra, jenž jezdí ve frekventovaném čase v pátečním všedním dni, se držím vrchního madla a stojím nad sedačkou, na které sedí starý pán a vedle něho asi sedmiletý klučík se sklopenou hlavou.

Kluk hbitými prsty patlá displej mobilu. Nervozně přidává do svých prstů vysokorychlostní frekvenci. Hrdinové tak umírají jeden po druhém - zastřelením, uhořením, výbuchem, zadušením....

Tyhle drastické procesy jsou doplněny hlasitými zvuky, které kluk nehodlá, ani v téhle dopravní špičce, ztlumit.

Displej chlapce, aniž bych nějak zvlášť chtěla, sleduji jedním okem. Téměř ve stejnou chvíli se na sebe se starým pánem podíváme a usmějeme se.

Náhle hoch sebou cukne, mobil odkloní na stranu a koukne směrem k botům, napřímí pravou nohu, kopne s ní do kolenou paní, jenž sedí naproti a hlučně vykřikne: „Zavaž!“.

Ve svém mladším školním věku je už kluk pořádný hromotluk, takový vozembouch, jenž se rozrůstá spíše do šířky než do výšky. Oproti němu je jeho maminka úplný drobek.

Už, už se jeho rodička chystá splnit rozkaz svého syna, když starý pán se přísně na neurvalého spolusedícího podívá a promluví: „Kouzelné slovo, hochu, neznáš?“

„Já kouzlit neumím, dědo“, odpovídá klidně kluk a jen letmo se na neznámého pána koukne.

„V tom případě, prosím vřele, tvoji milou maminku, aby ti střevíček nezavazovala. Ona totiž taková rozvázaná tkanička může způsobit svému majiteli dosti krvelačný pád. Rozbitý displej by pak byl jen slabým odvarem. Rozfašírovaný zkrvavený frňák, z něhož by skříkala krev a jenž by byl nemilosrdně zaklíněný v rozbitém displeji, v drzých ústech vylomené zuby, visící na vlásku. A té krve! Kvůli proudu valící se červené tekutiny by se musel zastavit i eskalátor. Těch nespokojených pátečních cestujících, choleriků, kteří by své nervy neudrželi na uzdě a pustili se hlava nehlava do nebohého postiženého nebožáka. A k tomu ještě jeho hlasitý žalostný ryk. Tohle by bylo hodně drsné, nemyslíš? Naštěstí tvoji mobilní hrdinové by z toho byli venku, oni pravou bolest neznají... “, pokračuje klidně starý muž.

„Tak tedy pro...prosím“, zakřičí kluk na maminku. Ta mu okamžitě tkaničku zavazuje.

Pak už jinoch zase fárá na mobilu.

Starý pán ho však lehce žduchne loktem: „Zapomněl jsi jedno slovo na písmeno d“.

„Dost už, dotěrný dědo – tři slova na d, bude to stačit?“, drmolí hoch a ani se na starého muže nepodívá.

Pán však udělá rychlý chmat a klukovi mobil vytrhne z rukou.

Jinoch se lekne, obličej zkřiví do brečící grimasy a nahlas mu z pusy vypadne: „Děkuji“.

„Řekni to také své mámě“, pobízí ho muž, který pevně svírá mobilní aparát, aby mu ho náhodou nevyškubl jeho fanatický majitel.

„Děkuji, mámo“, podívá se kluk vyplašeně na matku.

„A ještě něco, mladíku, nejsem žádný děda, zapamatuj si mé jméno. Jmenuji se Prosil Děkovný, zapiš si to do svého mozku, slib mi to“.

„Takové blbé jméno, fuj.“

„Vidíš a já jsem na něho tak pyšný. Zopakuj mé jméno, jinak mobil zpět nedostaneš za nic na světě!“.

„No tak dobrá – Prosil Děkovný a už mi vraťte ten mobil, prosím“, žadoní kluk a přitom se postaví.

Vystupují s mámou na další zastávce.

A já jsem ráda, že se uvolnilo místo vedle takového gentlemana. Bylo mi totiž velkou ctí sedět vedle daného elegána s tak originálním jménem a tak způsobným chováním.