Dítě

„Paní doktorko, v čekárně na vás čeká paní na vozíčku, je z paliativní péče, ráda by s vámi mluvila, je to její poslední přání i její doprovod se za setkání přimlouvá“, sklání se nad Milenou nový zdravotní bratr.

Milena je unavená, nejen z dneška, ale také i z celého týdne. Dobrá duše této ordinace sestra Jaruška se rozhodla, že už sekne s pozicí „prduch“ (pracující důchodce) a spokojí se pouze s označením „duch“, což Mileně dosti zkomplikovalo pracovní život.

Na volné místo nastoupil pětatřicátník Ivan a Milena se kromě péče o pacienty ještě stará o něho. Kolik věcí mu musí říkat, kolik úkonů zkontrolovat, nic nedělá pořádně.

Navíc se ještě k tomu jmenuje Ivan....

„Dobře, ať jde tedy dál“, sklopí unavené oči Milena a napije se ze sklenice vody.

Do ordinace vjíždí vozík s velmi vyzáblou paní doprovázený mohutným chlapíkem.

Paní se snaží na Milenu promluvit, ale je velmi slabá a jen chrčí: „Mi ..mi“.

Milena se pozorně podívá na příchozí a leknutím vykřikne, pozná starou dámu na vozíku.

„Paní Drábková, jste to vy?“, úžasem monitoruje bledý a vrásčitý obličej stařenky.

Paní na vozíčku kývne a předává třesoucí rukou Mileně obálku.

„Paní Drábková trvala na svém posledním přání: vás, paní doktorko, vidět. V obálce je vysvětlení. Budu čekat v sesterně, nebudu rušit“, řekne doprovod a odchází do vedlejší místnosti.

Milena otevírá obálku, čte si vystřižený článek z německého tisku a zůstane strnule hledět na stařenku.

Před očima vidí scénu, jak dva zamilovaní studenti medicíny si slibují společnou budoucnost. Ona mu radostně šeptá do ucha sladké tajemství...

„Já...“, nadechne se paní Drábková. „Já o tom dítěti věděla, Ivan byl nadšený“, sípe z posledních sil a Milena přiskočí se sklenicí vody, aby se stará paní napila.

„Můj bývalý manžel byl manipulátor a pozval tehdy Ivánka na dovolenou do Německa, získal devizový příslib“, mluví velmi pomalu a za každým slovem následuje dlouhá přestávka.

„Ivanův táta chtěl emigrovat“, ztěžka pokračuje: „Ivan nikoliv, nevím, co se tehdy v tom autě stalo“, vydechne zhluboka stařička a po tvářích jí začínají stékat slzy.

Milena stále nehybně drží v ruce noviny se zprávou uvěřejněnou teprve před měsícem. Na dně vypuštěného německého rybníka se našel vrak s dvěma mrtvými. Nehoda se stala před osmatřiceti lety.

„Identifikovali je až na základě DNA – díky paní Drábkové“, lehounce pootevírá dveře muž, který přivezl paní Drábkovou do ordinace.

Milena rovněž neudrží slzy. Tak proto se Ivan neozval, proto byl nezvěstný....

„Poslední přání paní Drábkové je vidět dítě svého jediného syna“, pokračuje muž, protože stará žena už nedokáže ze svého hrdla vydat ani hlásku.

Uplakaná Milena tiše odejde do sesterny.

Před zdravotním bratrem najednou stojí místo seběvědomé doktorky zlomená, uplakaná žena. Bez řečí pochopí a odchází do ordinace. Tam něžně políbí babičce ruku.

„Ano, je to Ivan, je to on!“, křičí stará paní Drábková a jakoby se stal zázrak. Omládne a zkrásní.

„Děkuji, že jste splnila poslední přání paní Drábkové“, usměje se muž.

Milena přistoupí ke smějící se staré dámě a dá ji polibek na čelo, při tom velmi potichu zašeptá: „Odpusťte mi“.

Oči obou žen se střetnou, zadívají se na sebe a spokojená stařenka dá znamení k odchodu.

Doprovázející muž se stařenkou odcházejí z ordinace.

Milena se z okna za nimi ještě dlouho dívá.

Najednou přestane plakat, neznámá, neviditelná síla jí přinese klid, jakoby věděla, že se tahle stará žena už brzy setká nejen s Ivanem, ale také s jejich dítětem, o kterém rozhodla, aby se nenarodilo.

„Vše v pořádku, paní doktorko?“, uslyší za svými zády hlas kolegy z ordinace.

„Děkuji, lepšího zdravotního bratra jsem si ani nemohla přát“, lehce se usměje Milena a pokyne Ivanovi, že už může jít domů, neboť právě skončila ordinační doba.

Ona ještě v ordinaci zůstane, musí si to všechno znovu v myšlenkách přehrát.

Zůstane jako téměř vždy – až do večera, protože doma ji nikdo živý nečeká..