Derniéra

Myslela jsem si, tatínku, že mě po stěhování potká záchvat euforie, ale opak byl pravdou. Chytila mě do svých sítí ta pravá, nefalšovaná deprese, která jakoby zlehýnka přivolávala mou životní derniéru.

Nešťastně stojím uprostřed rozkramovaného chaoticky uspořádaného bytu, jsem totálně vyždímaná jako vysloužilý hadr hnijící bez povšimnutí pěknou řádku let na dně popelnice. Přesně tohle jsem já!

Z posledních sil se přinutím vysprchovat. Když se v koupelnovém zrcadle zjeví můj obraz, jehož jsem se od dob první ekonomické krize přestala lekat, zjistím, že bodové skóre mojí osobnosti šlo opět raketově dolů. Strhaný obličej, kruhy pod očima, popelavá pleť, viditelné šedivé odrosty, kila nerovnoměrně rozložená po těle. Ne, nejsem vyloženě tlustá, ale mám přebytky tam, kde se to prostě nehodí.

K tomu všemu jsem zůstala módou nepolíbená. Můj šatník se rozhodl uchovávat tón zaniklých vietnamských trhovisk, přehrávající v dobách své největší slávy stále opakující se reprízy laciných artiklů na opuštěných odstavných placech pod širým nebem a bez přítomnosti "odlehčovacích" hygienických Toi Toi zastávek.

Jasně nejsem nejmladší, ale nemám ještě padesát, jsem svobodná, nikdy nezadaná, sama, osamělá…..

Jsem jedno velké nic – nic neříkajíc Nic. A to Nic už tě brzy bude následovat. Nějak tuším, že se tam nahoře již za krátký čas setkáme, protože jedině tam, v nebi, budu mít společnost, tam bude o mě někdo stát.

Pomalu ulehám do postele, ani tu, bohužel, nepostavili ti dva "profíci" rovně. Asi měli pravdu moji noví sousedé, keců měl Asterix s Obelixem  jak koza bobků, ale skutek utek. A já kachna jsem jim ten stěhovací cajdák s jejich polovičním nasazením přeplatila a k tomu ještě uctivě poděkovala.

Ach jo, jsem jednoduše nepolepšitelná, tatínku,…..