Derniéra křupavé krusty

Bylo pozdní léto a na venkovní zahrádce jedné luxusní restaurant sedělo a jedlo pár hostů. Sluníčko příjemně hřálo, celkově by se dalo říci, že se tento zářijový den vydařil.

Sandra si na poslední chvíli všimla, že k rohovému stolu, jenž patří právě pod její obsluhu, přibyl host.

Starý přihrblý muž připajdal s velkým omšelým batohem k volnému stolu, sedl si, batoh položil na protější židli a čekal, až si ho číšnice všimne.

Sandra hbitě přiběhla a s úsměvem na tváři mu podstrčila jídelní lístek.

„Netřeba“, odvětil. „Dal bych si své oblíbené jídlo – propečené stehýnko s křupavou krustičkou a k tomu opékané brambory a samozřejmě jedno točené. Ale nemám jaksi.....“, hořce polknul a prosebně se podíval na Sandru.

„Zapomněl jste si brýle?“, naklonila se k němu Sandra a stařík měl možnost podívat se do jejího plného dekoltu. Mlsně se oblíznul.

„Slečinko, já nemám.....“, rozpačitě nahlas přemýšlel stařeček.

„Nevadí, až si vzpomenete, tak mi to řeknete. Vaše jídlo je hotovka, budete mít ho téměř okamžitě na stole“, usmála se Sandra a rychle stáhla svůj obdivuhodný výstřih ze zorného pole starce.

Opravdu za chvíli měl tento host své jídlo před sebou na talíři a k tomu půllitr s bílou napěněnou čepicí.

Staroušek vzal opatrně do třesoucích rukou příbor. Vidličkou nabral křupavou kůrčičku a chtěl jí dát na stranu. Dělal to tak vždy - nejlepší sousto strčil do pusy až úplně poslední.

Dnes však začal tím nejlepším. Opatrně propečenou lahůdku krájel nožem na malinkaté dílečky, které si velmi pomalu dával do úst. Vše si důkladně vychutnával.

Slunce mu příjemně hřálo záda a mu bylo po dlouhé době zase krásně.

„Koukněte na dědulu, jak si to žrádýlko užívá“, podotknul další z číšníků Čeněk. On, Sandra i třetí obsluhující se dlouze zadívali směrem k poslednímu stolu a pozorně sledovali strávníkův konzumní koncert.

Číšníci však nebyli sami, koho starý pán zaujal. I ostatní hosté ho po očku sledovali. Staroušek mlaskal a hlasitě vše komentoval: „Bedřiško, nevěřila bys, jak se kůrčička na jazyku rozplývá a ta chuť na něm nechává slastné stopy, které cítíš ještě hodně dlouho. Masíčko je propečené, už na vidličce se rozpadá. V ústech je měkoučké, není potřeba používati zubů. Je to labužnické eso. Brambůrky jsou jedna báseň, mají chuť máslovou a mazlavě se mi pasou v dutině ústní. To ti je, děvče moje, taková pohádka.....“

„Je všechno v pořádku?“, zeptá se Sandra po více než hodině.

Staroušek totiž hlavní jídlo pojídá převelice dlouho a stále není u konce.

„Slečinko, ano, v pořádku, my stále jíme a jídlo si patřičně užíváme“, usměje se na ni stařík.

„My?“, podiví se Sandra.

„Jasně - my“, usměje se starý muž a vytáhne z batohu urnu, kterou položí na stůl.

Sandra se překvapeně podívá na své kolegy, ti jen pokrčí rameny.

„To je vaše žena?“, zeptá se Sandra.

„Jo, Bedřiška, moje milovaná. Představte si, slečinko, měla stejně bujné vnady jako vy. Vzal jsem jí s sebou na poslední oběd. Zítra nastupuji do nemocnice pod skalpel. Vezmou mi odtud všechno a já už nikdy nebudu moci takhle jíst“, lehce se praští do pupku.

„To je mi líto“, sklopí oči Sandra.

„Mně taky, slečinko, protože já tuze rád jím“, smutně se na Sandru podívá a třesoucí rukou jí pohladí po hřbetu ruky, jenž chce právě ze stolu odnést prázdný krýgl.

„Jo a vzpomněl jsem si – nemám čas, zlatá slečinko, já už nemám čas“, hořce se usměje.

„Tak já vám přinesu ještě jedno, abyste měl čím tu labužnickou derniéru zapít“, zamrkala na starouška Sandra a přiblížila se nebezpečně blízko k jeho očím, aby se tak mohl kochat nejen starouškův žaludek.