Co by na to řekli lidi!

Ve vnitrobloku jsou všechny lavičky zadané. Sedí na nich ženy nejrůznějšího stáří a mluví jedna přes druhou.

„Snažím se být všude nenápadná. Nedávno v supermarketu jedné barbíně při nakupování vypadlo z nákupního košíku máslo, podala jsem jí ho a ona s ohrnutým nosem ho obratem odhodila na kupu pomerančů. Pak rychle otevřela peněženku a úpěnlivě kontrolovala její obsah. Z výrazu tváře jsem pochopila, jak mne vnímá, jak pohrdavě se na mne dívá. Koupit si máslo, které držela před chvíli Romka - nemožné. Navíc, co když jsem jí stačila při tom podávání okrást. Ani slovíčko děkuji ze sebe nevysoukala“, posteskla si jedna z nich.

K bavícím ženám právě přichází Regina.

Žena středních let s nádhernými havraními vlasy. Před sebou veze invalidní vozíček. Na něm sedí mladá dívka.

Všechny leknutím zmlkly. Slečna byla děsivě vyzáblá. Propadající tvář, na hlavě prořídlé vlasy, nožičky i ručičky jako párátka.

„Dělám teď osobní asistentku – tady slečně Lauře, je moc milá a hodná, jsem nadšená, že jsem dostala takovou práci“, konstatovala Regina, postavila se k lavičkám a zapálila si cigaretu.

Žádná z žen se neopovážila zeptat, co má Laura za nemoc, proč je na vozíčku. Všechny jen soucitně na Lauru zíraly.

„Koza rohatá, barbinatá. Co víš – třeba se z ní za několik lek stane pěkně rozteklé máslo“, začne reagovat na předešlou scénku, odehrávající se v supermarketu, nejstarší z žen, Margita.

„Možná. Ale člověce, já ti ji tak nějak záviděla. Pěstěná panička, štíhlá, prsatá, chlapi se za ní otáčeli. Na druhé straně já, umrouskaná, celá oblepená tím rozteklým máslem a navíc Romka. Kdyby náhodou v té luxusní kabelce nenašla peněženku, co si myslíte, že by se stalo?“

„Hysterický jekot ženské, jenž zaživa polyká „hovnocuc“. Bohužel ostatní dychtivě nakupující klienti by se vrhli na tebe s otázkou, jestli jsi právě ty nečorkla téhle nebožačce naditou šrajtofli“, odpovídá Margita.

„Přesně tak, lidi se vždy přikloní přesně tam, kde to více voní“, přitaká další z přítomných žen.

„Mohu k tomu něco říct“, ozve se najednou z vozíku tichý hlas.

Všechny ženy ztichnou.

„Já byla také taková voňavka. Chtěla jsem být ve všem nejlepší, učila mne tak máma. Kolikrát já slyšela tu prokletou větu: Co by si řekli lidi. Na základce samé jedničky, na gymplu rovněž, pak vysněná medicína. Jenže na vysoké jsem ze stresu přibrala a zakulatila se. Máma, která měla vždy výstavní dceru, mi naznačila, abych zhubla. Co by lidi řekli na to, že paní doktorka nemá dokonalou postavu. Začala jsem tedy s drastickým hubnutím. Hubla jsem, hubla, až už jsem nad tím ztratila kontrolu. Teď díky té pitomé anorexii se už nepostavím na nohy. Ani nevíte, jak já vám všem závidím, mám takovou chuť tančit“, se slzami v očích se rozhlédne kolem a vidí ženy, o nichž by před pár lety ani okem nezavadila. Ženy, o kterých si vždy myslela, že jsou většinou líné, proto se špatně učí a nikam to v kariéře nedotáhnou.

Přítomné sklopily hlavy, styděly se za své ruměnce na tvářích...

Od té doby přicházela Regina s Laurou pravidelně. Laura slábla a většinou jen mlčela a poslouchala.

Jednou Regina s Laurou nepřišla, ani druhý, ani třetí den...

****

Je pozdní odpoledne. Sluníčko se již pomalu chystá do sametových peřin.

Ke skupině posedávajích žen pomalu přichází Regina, bez vozíku, bez Laury. Má v ruce kazeťák.

Mnohé tuší, co se stalo.

Když přijde Regina blíže, její zarudlé oči vše prozradí.

Tiše se chytnou za ruce a udělají kruh. Asi minutu mlčky stojí a pláčou.

„Ten kazeťák tu mám proto, protože si právě dnes tady a teď zatančíme. Budeme tančit pro Lauru“, řekne nahlas Regina.

„Neblbni, co na to řeknou lidi“, ozve se z hloučku.

„Co asi – buď se k nám přidají nebo ať táhnou, já tu nikoho násilím nedržím, navíc není přece noc, takže nikomu noční klid nebereme“, razantně dá ruce vbok Regina.

A tak začnou tančit. Každá po svém, každá jedinečně.

Lidé se zastavují.

Procházející muž v nažehleném obleku s koženou taštičkou nahlas, aby ho všichni slyšeli, zakřičí: „Těm se to tančí, když nemusí do práce!“.

Ostatní kolemjdoucí souhlasně přikyvují.

Děvčatům je to však jedno, ať si lidé říkají, co chtějí, ony tančí jen a jen pro Lauru..