Bystřice a čtyři rumy

Motorák - přípoj, který navazoval na rychlík, mi ujel a já v noci uvízla  na jednom zaslintaném nádražíčku, jenž si odbylo své nejlepší časy za dob Rakouska - Uherska. Hustě sněžilo, byla zima.  

Mou záchranou se stala nádražní krčma desáté cenové kategorie.

Když jsem do ní vstoupila, podlomila se mi hrůzou kolena. Uvnitř nevelké omšelé místnosti seděli štamgasti v nejrůznějších stádiích bezdomovectví i alkoholismu.

Objednala jsem si tedy tureckou kávu, která byla jako jediná v kávové nabídce a sedla si do rohu hospody. Bohužel jsem si nevšimla, že můj stůl míjí zákaznící cestou na WC, což využil jeden houmlesácký dotěra.

"Nová a ještě zachovalá?" nahlas zamlaskal a nebezpečně se přiblížil k mému obličeji i ke kávě.

"Odstřel, Bimbáci!" uslyšela jsem za svými zády hluboký ženský vykouřený hlas.

"No, jo, jen jsem se chtěl seznámit, když už tady nikdo nešlape, že Bystřice!", odvětil vypelichaný mužík a odkráčel ke dveřím, za nimiž se vykonávájí potřeby, o nichž netřeba mluvit, natož si je představovat.

"Vy se máte, vám ujel jenom vlak, kdežto mně celý život", podívala se na mne moje zachránkyně.

"Děkuji za záchranu, prosím, přisedněte, pokud nepospícháte", poprosila jsem jí.

"Přisednu a ráda, já už nikde nespěchám", usmála se trpce.

"Co vám mám objednat", učinila jsem nabídku staré holohlavé paní.

"Čtyři rumy - za každý příběh jeden: dětství, dospělost, stáří, smrt", mrkla na mě a nahlas zařvala svoji objednávku na výčepního.

"Bystřice? Tak se přece jmenuje zdejší stanice", pokračovala jsem v započaté konverzaci.

"Říkají mi přesně tak, však jsem tady pro všechny známá firma. Seznamovala jsem se v téhle knajpě se svými zákazníky, dokonce jsem tu nějakou dobu zakotvila přímo v kolejišti v jednom z opuštěných vagónů", odpověděla a mlsně se podívala na šmajdavého výčepního, který nesl čtyři půlky.

Jednu půlku rumu do sebe hodila hned na ex a pokračovala: "Teď už tu chodím jenom na čumendu, někdy tu prosedím celou noc a s nikým ani slůvko. Ale pořád lepší než čučet doma do zdi. Víte, mám rakovinu, ale ještě horší než ta podělaná nemoc je samota. Já byla celý život mezi lidmi a teď jsem stará, nemocná a hlavně sama. Někdy bych i přivítala, kdyby se u mne zastavila Smrtka na kus řeči a obě zavzpomínaly na můj zpackaný život, věříte mi", podívala se na mne a já uviděla přímo před sebou vyhaslé stařecké oči ženy, která mnohé prožila.

"Věřím", odpověděla jsem a lehce pohladila Bystřici hřbet upracované vrásčité ruky.

"Omlouvám se, dobře se mi s vámi povídá, ale už mi přijíždí přípoj", s lítostí jsem odpověděla při pohledu na veliké zaprášené hodiny pověšené nad výčepem.

"Mohu vám dát pusu na rozloučenou", poprosila Bystřice.

"Určitě, budu ráda", souhlasila jsem.

"Tak nashledanou", odvětila jsem po společném přátelském polibku.

"Už se neshledáme, raději sbohem", trpce se usmála moje sympatické společnice a letmo mi zamávala.

---------------------------------------------------

Za rok jsem jela znovu v daném motoráku, který náhle zabrzdil. Všichni cestující popadali ze sedaček do přilehlých uliček jako právě rozsypané brambory, jenž nedočkavě čekaly v jednom z pytlů na nelítostné stažení z kůže a uvaření ve zdejší školní jídelně.

"Co se děje?", vykřikují pasažéři jeden přes druhého.

"Strojvedoucí měl zase štěstí, že přibrzdil, hrozila srážka s osobním autem na nechráněném přejezdu. Ale nemusíte se bát, máme tu dobrou duši naší stanice, která nás pokaždé ochrání", konejší posádku starý průvodčí.

"Bystřice, tak se jmenuje ta dobrá víla, měla jsem čest jí poznat, jak se jí daří a zda-li  je ještě v provozu nádražní restaurace?", podívám se s nadějí na sympatického cvakače jízdenek.

"Děvenko, z jaké dálky to cestujete, hospůdka i živá Bystřice jsou minulostí, zůstala po nich jenom ta neviditelná ochranářská ruka", podíval se na mne smutně a já v jeho oku zahlédla třpytící se, právě vycházející, nostalgickou slzu.....