Bizarní dvojice

Řeknu-li o svém příteli, že je šeredný, tak jsem do jisté míry měkkýš. Můj kámoš je totiž celkově fyzicky velmi nevydařený trpaslík s obličejem, který se mu věkem hází čím dál víc do odpudivější grimasy.

Jenže já se na obdiv venkovní fasády nikdy nespecializoval. Ovšem druhé, něžnější, pohlaví zaujímalo na stejnou věc zcela opačný názor.

A tak jsme zůstali jen my dva – opuštěnci a zároveň nádražní bezdomovci, kteří popíjejí, cigaretují, sem tam si šňupnou nebo šlehnou a koukají na ten svět kolem dokola, co se odehrává sice s nimi, ale také tak trochu bez nich a kroutí vypelichanými hlavami nad ním, kam všichni tak strašně moc spěchají.....

A bylo nám dobře.

Jenže jedno zimní odpoledne se objevila Ona. Najednou stála na peróně před námi...

Ženská jako topol, narostlá skoro dva metry, s nekonečně dlouhýma nohama, přiondulovanýma vlasama, řasama, nehtama, přifouklým pozadím i předzadím.

Začala kolem nás kroužit takovým tím kobrovitým slizkým způsobem.

Jenže již od druhého setkání obkroužkovávala pouze mého parťáka Robina, pořád se mu vnucovala, lichotila, vtěrkovala... Na mne z vysoka kálela.

Chodila na nádraží každý den, nám se představila jako fanatická šotouška, což jí mohl uvěřit tak jedině naivní Robin.

„Zlatina má pro mě skvělej kšeft, brzo budu v balíku“, zazubil se jednoho zimního rána Robin tak, že mu málem vyskočilo levé švidravé oko.

„S tou tvou postavou tě nechá tak jedině krást nebo tě prodá na orgány do dětské nemocnice. Nebo ještě hůř – skončíš v nevěstinci jako sexuální hračka pro neduživé“, rozzuřil jsem se.

„Musím držet hubu, vše je tajné, ale až to rozjedeme, podpoříme i tebe“, položil mi chlapácky ruku na rameno Robin. Prudce jsme tu jeho pracku odstrčil: „O sebe se postarám sám, nepotřebuji někomu nahrazovat chůdy, aby se mohl dotknout jedné naprosto vyzobané slunečnice, která ani nemusí být pravá ženská“, osočil jsem se na něho.

Robin se urazil a zmizel.

Nějaký čas jsem ho vůbec neviděl.

Asi po půl roce jsem zahlédl na protějším peróně maličkou postavu, rychle spěchající za pasažérem, který právě vyhazoval nedojezený hamburger. Slintavě po něm hrábnul a jedl, až se mu od huby prášilo.

„Jdu si pro své sousto, kámo, někdo tu před pár měsíci vykřikoval, že podpoří i mne“, rýpnul jsem si.

„Neblbni, Míro, nepochtívej, nech mne to celé sežrat, mám šílený hlad“, ani se na mne nepodíval.

„A kde máš Zlatinu, ta se přece se svoji výškou jen tak nevypařila?“ zeptal jsem se zvědavě.

„Neznám, nepřipomínej, měla rozjetej kšeft na sociálních sítích, hráli jsem takovou bizarní manželskou dvojici, ale ve vší počestnosti, myslím tím, ukazovali jsem, jak chodíme nakupovat, čumíme na televizi, vaříme - něco jako velká kráska a malé zvíře. Zlatina je vlastně takovej kouč a vyhledává různě odlišné lidi, aby pak je mohla koučovat a hrát s nimi to divadlo“.

„A sype to vůbec?“, ptám se překvapeně.

„Jasně, že sype, hodně, ale jedině jí. Já spal v garáži na starém divanu a dostával minimální kapesné na jídlo a cigarety. Pouze, když se natáčelo, tak jsem byl na tu chvíli připuštěn do baráku. Měl jsem toho plné kecky, tak jsem zdrhl za starým kámošem“

„A dobře jsi udělal, kámo, ta zlatá klec ti neseděla, vždyť máš všude na těle a dokonce i na čele otlaky od pozlacených mříží“, zasmál jsem se a chlapácky svého znovuzrozeného přítele udeřil do zad.

Po tom úderu to uvnitř jeho těla zavrzalo, zarachotilo, zakašlalo, zafunělo, přesně tak, jako kdyby se právě rozjížděla stará parní mašina...