Básnířka a její překřížené zuby

Vladimíra byla živel, nespoutaná ďáblice, schopná úplně všeho. Uměla žít až příliš naplno a právě o tom skládala geniálně emotivní verše, takové, které si vám navždy vryjí pod kůží a tam škrábou, bodají, koušou, vraždí....

Vladimíra měla však ještě jednu dosti výraznou fyzickou zvláštnost – překřížené přední horní zuby. Daná jinakost udělala z jejího úsměvu milou originální hříčku přírody, která dokázala upoutat a zaujmout.

K tomu všemu dostala do vínku plnější postavu, nízkou výšku, husté havraní vlasy a věčnou špínu za nehtami, které se nemohla ani nechtěla zbavit.

Ovšem nejvýraznější byl její ohnivý, nespoutaný životní drajf, kterým uměla mužské pohlaví chytnout do svých sítí a pak s polapenou kořistí, mrskající se v síťovce, házet doprava nebo doleva přesně podle v rytmu svých houpacích nálad.

Vstup do života měla Vladimíra krušný. Její vlastní matka ji už od samotného početí nechtěla, chovala se k ní cize a bez jakéhokoliv zájmu. Otce Vladimíra nikdy nepoznala.

Tento nijaký vztah ke svým rodičům jí sžíral a plenil celý život. V pubertě začala krapánek zlobit a matka se toho milerada zachytila a souhlasila s odvezením nechtěného potomka do pasťáku.

Tam si vychovatelé všimli její básnické geniality.

Když dospěla, střídala chlapy stejně tak, jak eskalátory nenasytně požírají jednotlivé schody.

Vladimíra se však přece jenom zamilovala. Prokop byl vysoký, vlasatý, mladý básník, který byl stejný živel jako ona.

Když se spojí voda a oheň, tak tahle „směs“ syčí, bouřlivě řve, kvílí. Takový byl i jejich vztah.

Večírky, hospody, alkohol, drogy...

Stalo se to po mohutném letním lijáku, když se oba vraceli z mejdanu a cestou na oba přišla nespoutaná láska. Znali to dobře a věděli, že své pudy nedokážou zastavit.

Ve tmě a hodně posilnění alkoholem, si neuvědomili, že stojí na přikrém srazu a když Prokopovi ujela na bahnitém terénu noha, oba se zřítili.

On rovnou pod projíždějící vlak a Vladimíru kolej trefila do hlavy, její tělo bylo odmrštěno mimo kolejovou dráhu....

***

„Byla jste měsíc v kómatu“, sklání se nad Vladimírou sestřička přibližně jejího věku.

„Na nic si nepamatuji, nejhorší je však to, že jsem zapomněla, jak se prožívá láska, zamilovanost. Na fotku Prokopa koukám jako na souseda od vedle“, snaží se Vladimíra zadržet slzy.

„Fotku vám přinesli kamarádi“, sklopí zrak zdravotnice, aby Vladimíra neviděla její zasmušilý obličej.

„Je mrtvý že?“, zeptá se Vladimíra.

Sestra přikývne.

„Máma. Moje máma, byla tu?“, pokračuje Vladimíra.

Sestřička zavrtí hlavou.

Vladimíra nasucho polkne, posadí se a na nočním stolku uvidí deník. Otevře ho a listuje v něm. Samé básně.

„Tak tohle už nesvedu, talent mě opustil“, odhodí naštvaně deník na zem a vrátí se zpět do horizontální polohy.

Leží, přemýšlí a náhle jí to napadne. Až jí propustí, ukončí svůj mizerný život. Poslední dny v nemocnici stráví vymyšlením plánu, jak, kde a kdy to provést.

***

„Máš cígo?“, bafne na Vladimíru švidravý hošík ve žmolkovitém županu.

Vladimíra koketně potáhne, opře se o bufetovou zeď a nastaví obličej sluníčku.

„Tak máš to cígo nebo ne!“, zvýší tón hlasu puberťák a jeho oči jakoby do sebe narazí.

„Neotravuj, vyžebrej si jinde“, odpoví příkře Vladimíra a znovu potáhne.

„Ty čůzo, ochechule, ty p...., ty k.......“, začne nadávat kluk a jeho zorničky se málem poperou. Tvář se zkřiví do grotestního šklebu.

Vladimíra ho sleduje a začíná se usmívat.

„Na – vem si celou krabku. Jak tě tak pozoruji, tak musím konstatovat, že přes všechny tvé odporné nadávky na mou osobu, bych tě mohla mít ráda, přestože jsi škaredý, hloupý, švidravý primitiv. Ale já tě mám už teď ráda, protože jsi stejný nebožák jako já. Odkopli tě vlastní rodiče, což je, safra, hnusně krutá bodná rána, která se za celý život nikdy nezahojí. Zapal si na to“, podává mu celou krabičku cigaret.

Kluk přestane nadávat, najednou se jeho oči rozšíří a on se zaraženě dívá na smějící se Vladimíru.

„Co čumíš? Neviděls překřížené zuby. Ty jsem si také nechala kvůli své mámě. Aby si mne konečně všimla, že má dceru, že vůbec má nějakou dceru!“, snaží se tuhle křivdu vykřičet Vladimíra.

„Já, já.... „, koktá kluk. „Já jsem nezažil, aby mi někdo cizí řekl, že mne má rád. Víš v děcáku....“., pokračuje kluk a je na měkko.

„Mlč, zaklapni rty“, rozkáže Vladimíra a políbí milostně hocha.

Zkoprnělý jinošský pacient stále v ruce mačká krabičku cigaret, na rtech cítí jemné vodnaté kapičky a téměř nehnutě sleduje právě odcházející Vladimíru.

****

„Tak vy už zase píšete básně“, usměje se sympatická sestřička.

„Píšu, dostala jsem konečně nápad. Měla jsem jiný, ale ten odsouvám na neurčito“, hvízdne si radostně Vladimíra a nahlas se rozesměje.

Mladá sestřička si teprve teď všimne, jaké má Vladimíra abnormální přední zuby. Jsou vlastně hendikepované, ale prazvláštně, svým způsobem, nádherné, protože jsou a vždy budou jedinečné....