Barbie a starý podivín

Vlak do Prahy měl zase zpoždění, tentokrát víc jak hodinové. V duchu jsem zuřil, nechtěl jsem uvíznout na tak dlouhou dobu na berlínském nádraží. Co zbývalo, musel jsem se poohlédnout po vhodném místě, kde se budu moci uhnízdit.

Všechno bylo plné, jen jedna lavička, u takového zaplivaného bistra, horší cenové kategorie, prázdná.

Přišel jsem blíže a uviděl uprostřed prázdné lavice sedět panenku Barbii. Měla krásné třpytivé šaty, slavnostně učesaná a šťastně si hověla na pleteném barevném podprdelníku.

Rozhlédl jsem se kolem dokola a nespatřil žádné dítko, kterému by hračka patřila. Trochu jsem jí tedy posunul a posadil se vedle.

Vytahoval jsem mobil, neboť jsem chtěl zavolat domů ohledně zpoždění a náhle uslyším v němčině : "Člověče, jste stejně starý jako já a dobré mravy vám nic neříkají!", leknutím napřímím sklopenou hlavu.

Přímo nade mnou stojí ušmudlaný děda, mastné vlasy slepené do nevzhledného šedého chuchvalce, roztrhaný kabát, ušpiněné ruce vbok.

Zvednu obočí a nechápavě na něho zírám.

"Když si někde položíte svoji ctěnou zadnici, tak se laskavě zeptejte dámy, sedící vedle, o svolení a ne ještě neomaleným pozadím dámu odstrčit!"

"Dámu?", vykoktám německy.

"Ano, přímo slečnu a navíc krásnou", starouš hrdě ukazuje špinavým prstem na panenku.

Byl jsem tak zaskočen situací, že jsem smeknul z hlavy svůj zánovní klobouk a vysoukal  jednoduchou omluvu v německém jazyce.

"Vaši omluvu i případné pozvání na kávu, tady s Ingrid, s radostí přijímáme", culí se stařík a vystrčí na mě zbylé ztrouchnivělé zuby.

Souhlasil jsem tedy.

V bistru jsme se usadili ke stolečku pro tři. První byla s velkou pompézností posazena Ingrid a až poté jsme se mohli usadit my dva kmeti dříve narození.

Už, už jsem chtěl objednat dvě kávičky a dva kousky rolády, když na mě hlučně německý dědouš zamlaskal: "Prosím, jsme tři, takže tři kávičky a dva moučníky, Ingrid drží dietu, ale ať nám dají talířek navíc, moje přítelkyně si ráda uždibne".

Tak jsem objednal vše dle jeho pokynů. On od svého moučníku odkrojil špinavým nožíkem, který vyhrabal z velké plastové napěchované tašky, malinký kousíček zákusku a maličkou lžičkou, kterou měl  zastrčenou v náprsní kapse kabátu, začal svoji společnici krmit.

Přitom mi vyprávěl, jak Ingrid našel v popelnici, jak se jí ujal, jak se o ní vzorně strará. Prozradil také, že je emeritní vědecký pracovník, který dlouhá léta vyučoval na vysoké škole. Opravdu zajímavý životní příběh....

Čas mi uběhl jako voda, zaplatil jsem a chtěl se rozloučit, když jsem si vzpomněl. Moje manželka je vášnivá pletařka a k tomu všemu spořivka, jak sama říká -  z donucení. Na cesty mi vždy přibaluje tlusté pletené ponožky, které mám přikázané brát si na spaní do postele, což je super, ovšem kdyby nebyly jedna růžová a druhá modrá - i zbytky vlny se musí využít.

Vždy Antonií nadávám, že nejsem žádný pošuk, abych chodil v každé jiné ponožce a ona se jen směje, údajně  v noci to stejně nikdo řešit nebude.

Jak já tyhle dvě fusakle nesnášel!  A teď mám dobrý důvod se jich zbavit, darovat je příteli v nouzi, což  Antonie určitě pochopí.

Vytáhnul jsem tedy ty dvě ponožkové nešťastnice a věnoval je přítomnému páru se slovy, že jsou s láskou pro ně, dva zamilované, pletené.

Starému Wilhemovi zvlhly oči. Modrou si hned natáhnul na oteklou nohu a do růžové dal Ingrid jako do peřiny.

Děkoval mi  tak uctivě, až mi začal s vděčností líbat ruku.

"No, no", bránil jsem se tomuto aktu neobratně. Musím však přiznat, že i já měl slzy dojetí na očním krajíčku.