A přišel Mikuláš....

Vypil jsem si  kalich hořkosti až do dvojitého dna. Zlá pachuť mě v hrdle řezala a pálila. Jako odvetu proti nespravedlivému světu jsem si ráno k snídani dal dva syrové stroužky česneku, ať okolí znepříjemním vzduch. Patří jim to!

Vzal jsem síťovku, manželku ani nepozdravil a vydal se do blízké sámošky. Šel jsem pomalu, neboť jsem byl přímo udupán předešlými zlomyslnými událostmi.

U vchodové nástěnky jsem si dal krátkou pauzu. Neměl jsem to však dělat. V rubrice "Úspěch týdne" byla špendlíky připíchnutá zvětšená naskenovaná fotografie, na níž jsem ležel jak široký tak dlouhý na červeném zátěžovém koberci, ústa jako kapr dokořán a nade mnou se spílajícíma rukama stála plačící Drahuška. Pod tímto obrázkem byl umístěn popisek: "Největší úlovek sousedky, paní Drahomily B., který ulovila  přímo v domě. Váhu sumce-samce bohužel neuvedla".

Polilo mě horko, začal jsem se celý chvět, na hrudi počalo šíleně tlačit a bolet, před očima mžitky. Rychle na vzduch, rychle dosednout na lavičku, rychle........

                                               --------------------------------------------

Probudil jsem se a všude kolem bílo. Nade mnou stojí vysoký muž s plnovousem a vedle něho anděl. Paprsky podzimního sluníčka prostupují touhle andělskou bytostí skrz na skrz a září jako hvězdička na podzimním večerním nebi.

"Svatý Mikuláši a anděli, dostali jste můj dopis?" snažil jsem se je oslovit, šlo to namáhavě, šeptal jsem. "Těší mě, pane Šimáčku, shodou okolností je moje křestní jméno Mikuláš, Mikuláš Mrázek, váš ošetřující lékař, dopis jsme však nedostal, to víte nemocniční pošta a zda jsem svatý, to ať posoudí pacienti", usměje se sympatický lékař. 

"Já nejsem v nebi?", ptám se překvapeně.  "No popravdě řečeno, klepal jste na nebeskou bránu, ale byla zavřená, mimořádná opatření nyní platí  i v nebi, nechtěl jste čekat, namíchnul jste se, zavrávoral a spadnul k nám - dolů".

 "A proč ten anděl tak pláče?", ukazuji prstem na osůbku stojící u mých nohou. "Protože jsi mi poprvé v životě řekl anděli", uslyším svoji Věru. "Jejda, Věruško, já.....". 

"No vidíte, pane Šimáčku, buďte vděčný, že jste tahle krásná slova mohl říci své hodné ženě. A nezapomeňte poděkovat statečným hochům bydlícím ve vašem vchodě. Bez jejich správné resuscitace a pohotového zavolání záchranky byste čekal před nebeskou bránou ještě teď".

"Vždyť ti hoši jsou  pekelníci a k tomu všemu jsem měl ráno dva stroužky česneku, jak mohli zvládnout oživování z úst do úst", zděšeně jsem se podíval na Věru. Lékař se rozesmál: "S česnekem a cibulí si přijdete tak jedině na upíry, čerti česnek rádi, to jste nevěděl?".

"Do nitra mládeže, Dušane, nevidíš, ale jak jsi teď poznal, mají srdce pořád na stejném místě jako my", usměje se zlehýnka Věrka a otře si papírovým kapesníkem malinkatou slzu ve tvaru oválné perličky stékající po utrápené tváři.

"Ba, ba, je to svatá pravda, jakože se Mikuláš jmenuji", podává mi ruku vousatý doktor a odchází pryč z pokoje.

Tak jsem poznal nejštědřejšího Mikuláše. Co na tom že přišel v říjnu. Prostě přišel a přinesl mi to krásné lidské poznání, které pohladí duši, srdce i celé člověčí nitro.

                      ---------------------------------------------------------------------

Můj příběh je u šťastného konce, dal mi poznání, že mám začít s výchovou sám u sebe a přehodnotit okolní svět. Dívat se na něho pozitivněji. Už na tom intenzivně pracuji.

A vám, milí čtenáři, děkuji, že jste přečetli můj čtyřdílný příběh a vytrvali do konce. A protože za několik dní nastane svátek svatého Mikuláše, prožijte ho v rodinném kruhu a hlavně ve zdraví.

S úctou  Dušan Š.