A just ne

Jednou jsem se velmi pobavila u kasy v obchodě. Pokladní byl mladý kluk, při markování nákupu dělal srandičky s mým ve vozíku trůnícím nejmladším dítkem. Byl prostě v pohodě a mě to potěšilo, potkat někoho normálního.

Když jsem vytáhla kartu, madam za mnou ve věku důchodovém pravila něco jako no to jsem mohla čekat. Otočila jsem se a úsměvem jí oznámila, že zatím nehoří. Paní opět zapyskovala, že si to můžu nachystat předem - kartu jsem pouze vyndala z peněženky, terminál hbitě odečetl kus ze zůstatku na kartě a placení bylo rychlejší, než kdybych hledala peníze.

Následně paní dodala, že nejspíš nemám kam pospíchat. Drala se mi na rty strašná spousta slov. O tom, jak je mi ráno špatně před odchodem z domova, protože nevím, jak mi dětičky dají zabrat cestou do školky. Kdo z nich se bude válet po zemi, kdo bude ječet na celé kolo, kdo bude vyvádět v autobuse. Jak mě bolí ruce, protože každou chvíli někoho zvedám ze země nebo se s ním peru, abych ho odtáhla odněkud někam. Jak jsem permanentně nevyspalá, protože ti dva drahoušci se mi v noci průběžně budí,chtějí dudlík, napít, potulit. Jak mě trápí, co jednou bude s naším autíkem, až my nebudem. Jak pospíchám vlastně pořád, hnaná dětmi, resty, sama sebou.

Jako madam nevěděla nic o mě, tak já nevěděla nic o ní. Mohla být mnohem lepší člověk než já. Ale v tu chvíli se tak fakt nechovala. Byla zakyslá jak zdrclé mlíko a potřebovala lekci. A tak jsem se na ni prostě jenom usmála. Tak sladce, že jsem jí zkazila náladu nejspíš na zbytek dne.

Usmála jsem se i na pokladního,který pokud neutekl, tak pak musel namarkovat nákup dotyčné paní a i zbytku té šílené fronty o věkovém průměru deset let po smrti. Po smrti, která nastala v momentě, kdy jejich obličeje získaly ten nakvašený výraz. Jako kdyby se v nějaký hnusný okamžik obrátil vítr a už jim to zůstalo. Fronta zombií. Museli mě nenávidět. Říkali si asi, že mám malé dítě, nic na práci, zdržuju a ještě se culím jak debil.

A tak jsem bojiště opustila s úsměvem od ucha k uchu. Nemohla jsem jinak. Protože mě nedostanou. Kamarádka stojící opodál se domnívala, že s paní o něčem vesele konverzuju. Asi registrovala jen moje přeslazené culení a už ne ty nemrtvoly za mnou.

P.S. Kdyby se někomu zdálo, že nenávidím důchodce, není to pravda. Miluju svou babičku, které je skoro devadesát a má v sobě víc života, než celá ta fronta dohromady. Strašně ráda potkávám moudré lidi, leč ta moudrost nemívá vůbec nic společného s věkem.