Romano Drom (romská cesta) II. – o mé romské rodině a mé cestě k ní

Byla jsem vychována k tomu abych neposuzovala lidi podle barvy kůže. Maminka to možná ani tak nemyslela, ale v sedmdesátých letech pronajímala pokoje podnájemníkům z Indie, které jsem si jako malé  dítě velmi oblíbila, hráli si se mnou, učili mě hindí a jejich  písničky.  Popěvek „Miri hati o miri sati“ si pamatuji dodnes :-).

Léto 2007Andrea Bartošová

Možná i díky tomu mě vždycky lákalo cestování a poznávání jiných kultur a jsem prosta rasových předsudků. Nikdy jsem to nepovažovala za nic výjimečného, žiji obklopena společností lidí s otevřenou myslí.  Pochopila jsem však, že zažívám věci, které většina nezažívá. Romové jsou u nás démonizováni, většina se k nim bojí přiblížit. Proto jsem se rozhodla založit tento blog a popsat vám, co v romské komunitě zažívám já.

Asi před 10 lety jsem poprvé potkala velkou českou zpěvačku a romskou aktivistku. Léta neúnavně staví multikulturní most, staví ho pro vás i pro mě. Hned jak jsem ho spatřila, věděla jsem, že po něm chci přejít na druhou stranu. V jejím sboru jsem strávila dva krásné roky a zde se začala má romská cesta – Romano Drom.

Na  letním festivalu romské hudby jsem poprvé uviděla své romské bratry.  Tři uhrančiví muži, tři přenádherné hlasy spojující se v dokonalé harmonii…. učili romské písně účastníky mezinárodního workshopu a dávali do toho celá svá srdce. Zamilovala jsem se do nich v první vteřině (tak jako většina přítomných) a  toužila se s nimi seznámit blíže. Příležitost se naskytla asi za rok. Potřebovali překladatelku a koordinátorku workshopu v Berlíně a přes přátele oslovili mě. S radostí jsem přijala. Hned ve vlaku bylo jasné, že jsme pro sebe stvořeni, výborně se doplňujeme a rozumíme si. Workshop měl velký úspěch a my jsme se rozhodli, že budeme na dalších projektech pracovat společně. Tak začalo naše romsko-gádžovské soužití. Vzali mě mezi sebe, mezi své rodiny a blízké a já se stala jejich pheňori – sestřičkou.

Moji bratři jsou hrdí Romové a vášniví lidé.  Žijí relativně obyčejný život, žádné ghetto a sociální dávky. Žijí jako já vy a já…  práce, daně, hypotéka, počítač, internet, atd…. Ale jejich životy se přesto trochu liší. A co jsem u nich našla ?

Můj původní impuls byla romská hudba. Jsem obklopena temperamentní vášnivou hudbou, stala se součástí mého života. Zpíváme když jsme smutní i veselí, hudba je nám nástrojem i lékem. Zažívám fantastické jam sessions, muzikanti z různých zemí Romové i gádžové, každý vezme do ruky nějaký nástroj a hraje se a zpívá jako o život. Hudba je silná a spojuje. Dokáže otvírat dveře, které by jinak možná zůstaly zavřené.

Není to však pouze hudba, co jsem ve své romské rodině našla.  Je poměrně složité to verbalizovat, ale pokusím se. Našla jsem tam také „umění žít pro tento okamžik“, moře lásky, sdílení emocí a lidskou blízkost. Dokážeme se spolu smát i plakat. To oni mě naučili, abych se nestyděla za své slzy a sdílela vše s nimi –  smutek i štěstí, tak jako oni se mnou. Umí otevřeně lásku vysílat i přijímat a mluvit o ní.

U nás v západoevropské kultuře máme tak nějak chladněji. Opravdová lidská blízkost a emoce se příliš „nenosí“, hlavně u mužů. Jsme většinou přátelští, ale rezervovaní. Emoce, co to je ? říkával můj bývalý přítel s mírnou nadsázkou: „jsem Brit, jsem muž a chodil jsem do „boarding school“ (to je prestižní britské vzdělání, při kterém Vás v útlém dětském věku dají na internát).  Emoce a slzy jsou pro většinu mužů  jaksi nepatřičné,  ženám pak intimní komunikace chybí a  hromadně se hroutíme u svých psychoanalytiků (ale to je téma na celý článek).

Nechci v žádném případě tvrdit, že v naší společnosti nelze najít lásku a lidskou blízkost. Ale v mé romské komunitě je to všechno tak nějak….  INTENZIVNĚJŠÍ..

Samozřejmě se mezi sebou občas pohádáme. Pracujeme spolu, občas narazíme i na kulturní rozdíly.  Ale vždycky si vše dokážeme vyříkat a následně se navzájem omluvit.  

Moji bratři jsou bratry, které jsem si vždycky přála mít.  Jsem na ně hrdá za všechno co dokázali a za ty pevné multikulturní mosty, které dokázali postavit.  Jsem ráda, že u toho mohu být a občas  přiložit „pár cihel“…