Aneb cukrové randění rozhodně není prostitucí čili lesk a bída cukrátek – třináctidílný seriál o realitě sugardatingu vol. 7/13
Vraťme se ještě k úvodní restaurační analogii. Standardní prostitutku si zde můžeme představit jako low-cost fastfood a sugarbaby jako noblesnější a dražší restauraci. Michelinské hvězdě pak stačí jedna večeře pro dva, aby měla vyšší tržbu než strýček Donald ze třiceti zákazníků. Oba podniky ale podnikají v gatsrobyznysu, stejně jako prostitutky a sugarbabies podnikají v sexbyznysu.
Čím menší je pak počet a frekvence střídání cukrových prcířů, tím více mohou druhým a samy sobě cukrátka rezolutně tvrdit, že se v jejich případě o prostituci rozhodně nejedná, a ohánět se frázemi o tom, že jen mají bohaté milence, kteří je podporují, na čemž přeci není vůbec nic špatného.
Autodemagogie je svého druhu obranný mechanismus a každý organismus včetně člověka má v případě ohrožení své fyzické či psychické integrity tendenci se bránit. A když se nedá bránit relevantními argumenty a odmítáte si přiznat vlastní pochybení či mýlku, pud sebezáchovy nasadí autodemagogii a utilitářský alibismus, případně manipulátory oblíbenou rétorickou minelu v podobě whataboutismu - četně používanými frázemi cukrových děvčat jsou proklamace typu, že jen dostávají peníze za něco, co jiné (hlupačky) dělají zadarmo, nebo že kdyby měla tu příležitost, dělala by to každá, jenže na to málokterá má (myšleno krásu; dosadit lze i zřejmě přiléhavější žaludek) a podobné nechtěně tragi/komické argumentační fauly.
Když navíc nahlédneme obě strany téže mince v celkovém kontextu a v širších souvislostech, můžeme nabýt dojmu, že běžná šlápota je de facto paradoxně rovnější a upřímnější (i když je všeobecně většinovou společností násobně více pohrdána, stigmatizována a ostrakizována), protože se zpravidla nesnaží tvářit a předstírat, že prostitutkou není; minimálně tedy alespoň směrem k zákazníkovi coby konzumentovi své služby. Nehraje si na něco, co není. Holka v sexy prádle ve výloze ve Čtvrti červených luceren v Amstru by sice mohla tvrdit, že je instruktorkou jógy, ale ásany by po ní asi nikdo potrénovat nechtěl.
Sugardating je oproti tomu světem iluzí, lží, předstírání, přetvářek a eskamotérství, kdy si cukrový tatík coby návštěvník představení iluzionistky platí cukrovou holčinu za to, že mu v roli kouzelnice vyrábí iluzi o bezplatné náklonnosti, vřelosti a žádostivosti. Cukrový prcíř platí za iluzi sexuální atraktivity a citů nepodmíněných penězi, zatímco cukrová kouzelnice kouzlí tak, jako by za své představení nedostala ani floka a vše dělala čistě z lásky k bližnímu svému.
Sugardating se pak sám vesele dostává do notně absurdního až paradoxního stavu, kdy se plátce tváří, že neplatí za to, co si kupuje, a strana placená se tváří, že nedostává zaplaceno za to, co prodává. Tady by se nejspíše vybourala už i ani svlečená, ani oblečená princezna Koloběžka (i se svým věrně nevěrným Felixem).
Obě strany se tedy snaží tvářit směrem k sobě samým i navenek, že by se k sobě navzájem chovaly naprosto stejně, i kdyby se finanční stránka věci zcela odstranila, přičemž se taktně snaží neakcentovat drobné faktum, že nebýt právě finančního benefitu, dotyčná by dotyčného nepřipustila, a kdyby dotyčný dotyčnou připuštěn nebyl, žádný finanční benefit by se překvapivě nekonal. Proč taky?
Je sice možné, že se najdou bohatší altruisté, kteří jsou ochotni sponzorovat mladé kočeny, aniž by tyto s nimi směňovaly tělní tekutiny, ale charitě fandící dobrodinci podporují většinou hladovějící děti třetího světa, zvířecí útulky, zdravotně postižené a nemocné nebo si případně adoptují v ZOO gibona. Na charitativní organizaci podporující atraktivní mladice v tom, aby nemusely pracovat a mohly si žít na vysoké noze, pravděpodobně nenarazíte.
