Aneb cukrové randění rozhodně není prostitucí čili lesk a bída cukrátek - třináctidílný seriál o realitě sugardatingu vol. 10/13
Fanynky do cukrového randění si taky chtě nechtě vypěstují podvědomý vzorec na očekávané chování protějšku, které pak projektují do jakéhokoli potenciálního partnera a dle zažitého jej i poměřují a hodnotí. Ku svému překvapení pak zjišťují, že v reálném životě není zrovna přehršel partnerů, kteří by jim byli ochotni dávat měsíčně vyšší desítky tisíc i statisíce korun jen tak na hraní. A mezi těmi, kteří jsou manželkám či oficiálním partnerkám zvyklí podobné kapesné dávat, pro změnu takových, jimž by nevadilo, že by na ně mohla jejich rodina, přátelé či obchodní partneři (v případě veřejně exponovaných osob i média) jednou vytáhnout, že jejich vyvolená se živila jako sugarbaby, reálně mnoho není.
Jsou si totiž moc dobře vědomi faktu, že sugardating je chtě nechtě vnímán jen jako lepší forma prostituce, a že pojem sugarbabies je de facto jen synonymem pro kurtizány, konkubíny či luxusní společnice, což jsou pro změnu jen synonyma pro lépe placené prostitutky. A dehonestaci nepovažuje (vyjma masochistů) nikdo za něco, čemu by toužil být dobrovolně vystaven, pročež si sugardatingem jeho pěstitelky značně limitují možnost jednou navázat a vést normální funkční vztahy a mít úplnou rodinu.
Pokud se cukrové děvuše přeci jenom podaří vymanit z navyklého sugarbaby životního stylu, bývají takové slečny často odsouzeny k tomu, aby o vlastní minulosti lhaly, protože leckterý potenciální nápadník nepřekvapivě může mít problém s tím, že se tak vůbec kdy byly ochotné živit. Zpravidla je k tomu totiž nepřivedla existenční nouze a bída, ani jim nikdo nedržel u hlavy zbraň. Rozhodly se tak dobrovolně, přičemž primární motivací nebyla nutnost, ale lenost a neochota živit se vlastní prací a neschopnost žít o poznání skromněji přiměřeně možnostem vlastní profesní realizace a výdělku.
Pokud se tedy jakákoli slečna pro tuhle dráhu rozhodne, neměla by pak být rozčarována, že pravděpodobně bude vnímána a označována jako (lepší?) prostitutka a že se k ní podle toho můžou leckteří lidé i chovat poté, co s jejím způsobem obživy budou srozuměni. Minulost se nedá koupit nebo předělat, nezměníme ji a vlečeme si ji všude s sebou. Lze ji maximálně jen do jisté míry kamuflovat, tedy o ní lhát. A život ve lži je trestem sám o sobě, byť to může znít jako sebevětší klišé.
Nelze rovněž opomíjet časovou dlouhodobější neudržitelnost sugardatingu, která logicky vyplývá z jeho samotné podstaty. Poptávána je coby řezivo mladá cukrová třtina. Nezbytným atributem cukrového dítka je nepřekvapivě mládí, které není zrovna časově konstantní veličinou, ale relativně rychle přeskakuje do zralosti a ta zas později do stáří.
Sugardating můžeme sice zvesela nazývat životním stylem a ne profesí, rozhodně to ale není neverending story, s čímž by dotyčná cukrátka měla rovněž počítat. Třicetiletá sugarbaby ještě při troše kosmeticko restaurátorské péče může předstírat, že je jí lehce přes dvacet, pětatřicítce už to půjde o poznání hůř a hlavně bude mít konkurenci mezi cukrátky, jimž těch dvacet reálně je a která jsou i pro svou telecí naivitu a doznívající dětinskost pro cukrové tatínky násobně lákavějším soustem.
Po čtyřicítkách plus je pak v tomhle oboru asi stejně hojná poptávka jako po šedesátnících na normálním pracovním trhu. Běžnou praxí cukrátek 30+ tak je, že o svém věku cukrtatíkům lžou ve snaze navýšit svoje šance k zaseknutí háčku. Nejpoptávanější je totiž věková kategorie do 25 let, takže kariéra až na výjimky z pravidla je u cukrholek kratší než u profesionálních baletek.
