Ono to vypadá jednoduše - něco napsat, ale až ten papír a tužku před sebou máme, najednou to tak lehce nejde a vzdáváme to, jsme duševně líní. Bolesti a radosti převalujeme a mísíme jako těsto, až se nám zkazí docela, a přitom stačilo najít odvahu, rozválet  a začít vykrajovat dokud byl čas

Ten papír a tužku používám také. Vede to k zamyšlení nad sebou, nad vztahem. Ale nejhorší je, když člověk zjistí, že určitý vztah je už tkz."odžitý", nic nového nedá, nepřinese, tak jak z něj ven. Mnozí lidé tu sílu nenajdou a nadále se trápí. Díky za vaše blogy.

Nejvíce se setkávám s tím, že lidé mají hlavně panický strach změnit zajeté koleje.  Tehdy, kdy jsou jejich vztahy velmi špatné, je ovládá jen zbabělost, úzkost a v těch ruinách nechávají trpět i svoje děti. "Sám, sama to nedokážu," slýchám velmi často. Nejhorší je, když za mnou přijde žena s dětmi a nemá absolutně nic, nic a žádné vyhlídky na lepší soužití a zacházení a chce po mě, abych jí dala radu, jak by se mohl její muž změnit? Odpovídám: "Proč by se měnil? Jemu něco chybí? Kdyby byl on nespokojený a strádal jen zpoloviny jako vy, dávno něco mění, ne?"