Proč dnes rozumím českému snu o Dubaji aneb od písku k betonu

Když jsem nedávno při úklidu narazila na staré fotoalbum (ano, ještě to fyzické, papírové), vypadla na mě fotografie, na které stojím na pláži s pozadím, které vypadá povědomě, a přece úplně jinak. Bylo to z mé dovolené v Dubaji.

Vzpomínám si na ten pocit, když jsme tam tehdy přiletěli. Psal se rok 2000 a v Emirátech to vypadalo, jako by se čas zastavil v té nejluxusnější možné dimenzi. Tehdy byla Dubaj stále ještě trochu exotikou. Nebyla to ta masová destinace pro instagramové influencery, jakou známe dnes. Byla to oáza klidu, neuvěřitelného horka a služeb, které mi doslova vyrazily dech.

Vzpomínka na starou Dubaj

To, co mi z té doby utkvělo v paměti nejvíce, nebyly mrakodrapy (Burj Khalifa byla tehdy žhavou novinkou), ale ten neuvěřitelný pocit pohody u moře. Voda v Perském zálivu měla teplotu, která připomínala teplou koupel, písek na pláži Jumeirah byl bělejší než sníh a servis v hotelu? To byla kapitola sama pro sebe.

Pamatuji si, jak nás personál vítal, jako bychom byli královská rodina. Nikdy neřekli „ne“, všechno bylo možné. Bylo to místo, kde jste se cítili v bezpečí, hýčkáni a izolováni od problémů všedního dne. Tehdy to pro mě byla „jen“ dokonalá dovolená. Místo, kam jedete, když chcete vypnout, dobře se najíst a užít si slunce, když je v Evropě sychravo. Ani ve snu by mě tehdy nenapadlo přemýšlet o tomto městě jako o místě pro život, natož pro investici. Byla to pro mě luxusní pouštní fata morgána.

Změna perspektivy: Proč už to není jen o dovolené

Střih do současnosti. Otevřu internet, sociální sítě nebo noviny a ze všech stran na mě vyskakují nabídky: „Investujte do apartmánů v Dubaji“, „Váš druhý domov v Emirátech“. Ještě před pár lety bych nad tím kroutila hlavou. Proč by si někdo z Prahy, Brna nebo Ostravy kupoval byt v poušti, tisíce kilometrů daleko?

Ale dnes? Dnes to naprosto chápu.

Když se podívám na to, jak se Dubaj za těch 15 let proměnila, vidím, že už to není jen ten luxusní resort z mých vzpomínek. Stalo se z ní skutečné, dospělé světové centrum. A důvody, proč se tolik Čechů dívá tímto směrem, jsou vlastně naprosto logické a racionální.

Nový střed světa

Prvním důvodem je geografie, kterou nelze ošálit. Dubaj se stala novým globálním uzlem. Když jsem tam letěla já, byl to cíl. Dnes je to pro mnoho lidí křižovatka. Letiště v Dubaji je jedním z nejrušnějších na světě, a to z dobrého důvodu. Je to brána do Asie, do Afriky i zpět do Evropy.

Mít zázemí v Dubaji znamená mít základnu v „novém středu světa“. Pro digitální nomády, podnikatele nebo lidi, kteří prostě rádi cestují, je to strategicky geniální poloha. Je to místo, odkud je to všude „kousek“ – v globálním měřítku. Investice do bytu zde tedy není jen o vlastnictví nemovitosti, je to o přístupu k mobilitě.

Byznys, kariéra a bezpečí

Druhý aspekt, který mi tehdy na dovolené unikal, ale dnes je zřejmý, je ekonomická síla. Před pětadvaceti lety tam lidé jezdili utrácet peníze. Dnes tam jezdí peníze vydělávat.

Dubaj se stala magnetem pro špičkové talenty z celého světa. Nejsou to jen stavbaři nebo hotelový personál. Jsou to IT experti, lékaři, finančníci, architekti. Platy v Dubaji jsou pro kvalifikované profesionály extrémně zajímavé, nemluvě o daňovém systému, který je k příjmům fyzických osob velmi přívětivý.

Když vidím české investory kupovat byty v Dubaji, vidím v tom kalkul s touto pracovní migrací. Kde je dobře placená práce, tam je poptávka po kvalitním bydlení. Pronajímat byt expatovi, který pracuje pro nadnárodní korporaci v Dubai Marina, je zkrátka byznysově zajímavé – často zajímavější než pronájem bytu v Praze, kde ceny nemovitostí vystřelily do nebes, ale výnosnost nájmů klesá.

Kruh se uzavírá

Když se na to dívám zpětně, moje dovolená byla jen ochutnávkou potenciálu, který se tehdy teprve rodil. To příjemné koupání a skvělé služby tam zůstaly (a jsou možná ještě lepší), ale město kolem nich vyrostlo do něčeho mnohem většího.

Chápu ty, kteří tam dnes vkládají své peníze. Nekupují si jen čtyři stěny a výhled na moře. Kupují si podíl na městě, které má ambici být hlavním městem budoucnosti. A když k tomu připočtu fakt, že tam v prosinci svítí slunce stejně krásně jako tehdy před lety, zatímco u nás mrzne... ta představa vlastního klíče od bytu v Dubaji začíná dávat smysl i mému nostalgickému já.

Možná je čas se tam po těch letech vrátit. Nejen zavzpomínat, ale podívat se na to město novýma očima. Očima dospělého světa, kde se sny o exotice potkávají s tvrdou realitou dobrých investic.