Z ozdravovny do ústavu pro duševně choré a dost možná ještě dál aneb Honzíkova cesta pro dospělé ? ? ? ? ? ?
Jelikož si to můj mentální stav žádal, rozhodla jsem se zapojit do programu rehabilitace osob s emoční dysbalancí (aka EA - Emotion Anonymous. Mimochodem, od AA nemaj zas tak daleko). K rekonvalescenci jsem si vybrala sanatorium U Turýčků. Moje rozhodnutí ovlivnil i fakt, že jsem měla holou prdel a neměla jsem kde bydlet. Řikala jsem si teda, že je to v životě krok zpět vrátit se zpátky k rodičům do dětskýho pokojíčku, ale vlastně jsem si to zas tak neřikala, protože jsem prostě chtěla, aby se o mě lidi starali, hladili mě po hlavičce, vyměňovali mi bryndák a nechali mě mačkat tlačítka na ovladači, jak se chce mně. Myslela jsem si, že to bude taková oáza rozumu v době šílenství. Haha, tak to určitě.
Sanatorium (neboli ozdravovna) se definuje jako je zdravotnické zařízení určené k léčení nebo doléčování určitého onemocnění. Obvykle se nachází v místě, kde k léčebnému účinku přispívá příznivé životní prostředí. Zde je potřeba zmínit, že jsem si spíš přišla jako v ústavu pro choromyslné, odkud utekl ošetřovatel a nechal tam svoje pacienty lítat po třídě a shazovat židličky.
Jaká jsou tedy pravidla v poskytování kvalitní specializované péče? V první řadě je třeba dbát na podmínky prostředí, ve kterém se pacient pohybuje. Prostředí by mělo být uklidňující a mělo by pacientovi poskytnout pocit jistoty a bezpečí.
V posledních letech jsem si přivykla žít sama, případně s chlapem, případně se dvěma chlapama (Ital vydá za dva). Najednou nás ale v jednom objektu bylo sedm - pět lidí a dva psi. Kam jsem se hnula, všude bylo narváno, každej měl co říct a každej věděl přesně, na co bysme měli koukat v telce. Jako jeden příklad za všechny uvedu večer, kdy jsme se sešli všichni doma. Každej měl kopu dojmů z uplynulýho dne a každej je chtěl sdělit děj se co děj. (Já ne. Já koukala na MASH, Přátelé, Krok za krokem, Zprávy ve 12, AZ kvíz, Jessicu Fletcherovou, znovu Přátelé, Tescomu s chutí a znovu Přátelé. Byla jsem zcela uspokojená cizíma životama a konverzacema.)
Táta: Večer by měla bejt taková ta klidná část dne, kdy se po večeři usadíš na gauč, konverzuješ, čteš si nebo koukáš společně na film. Ale to můj táta ne. Ten se rozhodne, že osmá hodina je ideální na přivrtání lustru. Takže otec, aniž by si rozsvítil, s čelovkou na hlavě vrtá a volá na nás, který sedíme metr od něj. „Dělejte, pojďte se podívat, jestli to neni křivý! A dejte mi tam zpátky tu Hitlerovu propagandu! Já na to koukám!“
Ségra z kuchyně: „Nemůžu tatine, peču! Mamiii, poď se podívat, proč je to pořád placatý!“
Pes 1: Snaží se před vrtačkou schovat pod stůl, kam se nevejde. Spolu se stolem tak krouží po obejváku.
Já: Odnášim psa se slovy, že jsem si asi šáhla do zaschnutýho hovna u prdele.
Máma vracejíc se z kuchyně: „A víte, jak dlouho trvá se objednat na plicní?“
Pes 2: Žárlí na psa 1 a chce, abych ho taky nosila po bytě. Pes 2 má 50 kilo.
Vchází babička. Kde se tu vzala, nikdo neví: „Haló! jsem tady! Kdo mi udělá kafíčko?“
Ségry kluk: Tiše sedí a podle soustředěnýho výrazu ve tváři se snaží teleportovat někam hodně daleko.
Táta: „Může mi někdo laskavě říct, jestli to neni nakřivo?“
Ségra: „Řikám, že peču! Jestli chcete mít něco placatýho ke snídani, tak mě nechte. Ať ti pomůže Bára, ta nic nedělá!“
Já: „No, dovol? Já koukám na Top Star! A navíc jsem po rozchodu.“ (Tuto větu používám velmi často. Třeba když přijde na uklízení myčky, nátlak na švadlenu nebo frontu v Lidlu. Alespoň ať z toho něco kápne).
Táta: „Kdo mi zase přepnul ty Hitlerovi muže?! Já na to koukám!“
Máma: „Tady se kouká na Vinaře. Hitlera dávaj nahoře. Děti, kdo je pro Vinaře?“
Pes 1: Sere strachy tajně za křeslo.
Táta: Přivrtá nakřivo nakřivo lustr, následně se usadí na gauč a s čelovkou kouká na Vinaře. Sedí, je spokojenej a svítí.
Rána neprobíhaj o moc klidnějš. Přece jen je nás pět, který se musej dostat do práce, na dva záchody. Za křeslo si kromě psa 2 ještě nikdo odskočit netroufl, ale nemáme k tomu daleko. Navíc ráno probíhá kontrola váhy, takže otázka záchodu je pro některé členy rodiny zcela zásadní. Vážíme se pouze já a otec. Na základě výsledku nám buď je nebo není vydána svačina. Většinou to dopadne tak, že táta nedostane žádnou a já dostanu tu jeho. Oba sklesle odcházíme a tiše závidíme jeden druhýmu. Nakonec obě svačiny vezmu a nacpu je tátovi do brašny vedle notebooku. V době obědů se osvědčil trik ze školní jídelny. Maso se schová pod knedlík a je to. Je to prostě taková běžná rutina, ve který se akorát musíte naučit obratně zametat stopy. Po snídani následuje přidělování léků a vitamínů. Ségra ty svoje tajně přehazuje na místo u stolu jiných členů rodiny, táta se rozčiluje, že už svojí dnešní dávku snědl a že to jíst rozhodně nebude a já polykám všechno, co mi přijde pod ruku.
Jestli si myslíte, že se takhle vyřádíme přes tejden a o víkendu máme klid, tak to se šeredně pletete. Já jsem si to myslela taky. Hned první den mě ale máma vytrhla z omylu, když mi v 10:30 vlítla vyděšená do pokoje a začala mnou lomcovat. Že prej se bála, že jsem mrtvá, když v tolik hodin ještě ležim. Mrtvá jsem nebyla, ale začala jsem vážně uvažovat o navýšení dávky předepsaných medikamentů. Děj se vůle boží. Další dny už se mnou sice nikdo lomcovat nechodil, ale že by kdokoli respektoval noční klid, to se říct nedá. Hned druhý ráno mě vzbudí nějakej rámus. Vykouknu z okna a okamžitě objevim příčinu rambajsu. Matka máchá křovinořezem, jakoby se s nim už narodila. Otec sundavá záclony a stojí tak v protilehlym oknu v trenclích jako ve výkladní skříni. Do toho přichází ségra, která ač má klíče, zvoní minutu v kuse jako magor. Psi štěkaj jeden přes druhýho a to všechno prosím pěkně ještě před snídaní. Přemejšlim, že půjdu bydlet s Kájou Pusinkou a tim pánem, co tlačí vozík a na hlavě má přilepenej asfalt pod Sítenskej most.
Jedno víkendový ráno třeba tátu přistihneme, jak si místo opasku dává do kraťasů provázek. Máma se ho ptá, jestli se nezbláznil a oznamuje mu, že takhle mezi lidi nemůže. Já tátovi fandim a pochlebuju mu, že je jako skejťák. Máma nese pásek, táta utíká přes celej dům a křičí: „Já chci bejt skejťák!“ Máma ho pronásleduje s páskem a pohotově odpovídá, že skejťáci nemaj cejchu a že by teda mohl začít běhat. Táta se urazí a s kalhotama na půl žerdi odchází naštvaně do wellnessu pro muže - do Baumaxu. No a takhle to je pořád dokola. Máma seká zmraženýho lososa sekerou na špalku, ségra ohřejvá knedlíky v eurofolii, pes sere za křeslo, táta honí psa a já si dávám hadr na hlavu. Vlastně to je ale nejlepší terapie, jakou jsem kdy podstoupila. Takzvaná terapie šokem. Hlavní je nepropadat klidu a zachovávat paniku.
Základem takto pojatého procesu uzdravování se je podpora ze strany blízkých příbuzných a asistence odborníků. Zásadní je včasná identifikace příznaků a stanovení postupu k zamezení progrese poruchy.
V tom je mistr babička. Jeden den jsem přišla z práce domů a uprostřed obýváku stála babička a postýlka na dítě. Stála tam (babička) přesně, jako když mi dala v první třídě aktovku s koťátkama a čekala se zatajenym dechem, co řeknu. Žaludek mi udělal kotrmelec - jednak už jsem si dlouho (asi tak pět minut) nevzpomněla, že jsem svobodná bezdětná osmadvacítka a jednak se mi zase zdálo, že cejtim výkaly. Když jsem se zeptala, jestli si ze mě tady dělaj všichni srandu (ve skutečnosti jsem použila slovo prdel), usadila mě slovy, že neni pro mě (postýlka), ale pro mojí o pět let mladší sestru. Mně prej přinesla pyžamo s medvídkem Pú.
Pro úspěšnou rekonvalescenci je důležitá atmosféra přívětivosti, dobré vůle a vstřícnosti v rodině a budování dobrých vztahů s druhými.
Přítomnost buldoka (pes 1) v rodinném domku vyvolala rozporuplné reakce. Obyvatelé domu ho buď milují (já) nebo nenávidí (táta). Vysloužil si podle mě zcela neprávem přezdívku Pán zla, která se velmi rychle ujala a pak taky označení Nadmutej válec. Musim uznat, že to získal právem. Atmosféru přívětivosti aby teda jeden občas pohledal. Pes sežral tátovy oblíbený boty (který jsme vyhodily a děláme, že nikdy neexistovaly), kus auta (to máma pohotově zamaskovala za pomocí kuchyňského nože), hadici (opět mámy osvědčený postup) a cartridge do tiskárny. To se ale maskuje blbě, když váš pes sere barevně. Taky škrábe podlahu. V rámci zachování dobrých vztahů s druhými jsem teda musela pořídit psovi protiskluzový ponožky a zahájit výcvik. Ponožky sežral a na trilingvní povely mi taky sere pes. Že by ale zneškodnil tu postýlku, to ne.
Rodina by měla dbát na správné využití volného času a měla by hledat různé formy zapojení pacienta do společenského života.
Bylo mi přiděleno lůžko a tři ovladače. Jednotliví členové rodiny mě pravidelně otáčeli, abych si nezdeformovala lebeční kosti. Otevírali na mě okno - pořád doufám, že proto, abych měla přísun kyslíku a ne proto, že bych v obýváku zasmrádala. Nosili mi stále tučnější nemocniční stravu. V tomto bodě jsem spokojená.
Důraz by měl být kladen na plánování každodenního života.
Bodejť. Každej den jsem si přečetla televizní program na další den a zakroužkovala si MASH, Přátelé, Krok za krokem…
A konečně základem procesu uzdravování se je nejen podpora ze strany blízkých příbuzných, ale i schopnost přijmout situaci jako fakt, znovunabytí ztraceného sebevědomí a schopnosti fungovat a naděje nalezení smyslu života.
Po dvou měsících v tomhle blázinci jsem si přišla dostatečně odolná na to, abych si sbalila svejch pět švestek a Pána zla a šla hledat smysl života do světa. Tak uvidíme, co najdu. :-D
Tímto bych chtěla poděkovat celý svý praštěný rodině, za to, že tu pro mě vždycky jsou a taky za to, že se nebudou zlobit, až si tyhle řádky přečtou.
