Narazit si Itala, to je jackpot, říkáte si možná. Žhnoucí slunce, teplý moře, pizza s rozteklym sýrem, proscuiutto sem, mortadela tam, O sole mio, ciao bella a tak.
Jenže víte co je součástí balení jednoho Itala? Je to jako v teleshoppingu, když zavoláte do 10 minut. K jednomu Italovi dostanete jednoho Itala navíc zcela zdarma, celou rodinu v sadě, rodinu tý rodiny, přátele rodiny rodiny, starostu městečka, univerzální kráječ na zeleninu, porcovací nůž na bylinky a tak 12 Fiatů (samozřejmě spolu s autokosmetikou WS Platinum, která ochrání váš vůz před kulkou i trusem ptáků). Prostě Ital rovná se automaticky Ital + příslušenství.
Někdy si říkám, že jsme měli velký štěstí, že jsme se poznali v Belgii stran všech maminek, tatínků, babiček, dědečků, tetiček a strýčků, jinak by se mohlo stát, že by jeden z nás dostal kvinde. Po roce, kdy jsme si užívali luxusu soukromí a ticha kolem nás, už však Ital usoudil, že ho miluju dostatečně na to, aby mě mohl představit rodině ve svojí domovině. (I když fakt, že se rozhodl mě představit italský rodině v cizí zemi, odkud nemůžu tak snadno utéct, mě měl trochu varovat.) A tak mě pozval na menší oslavu. Povídal.
Kapitola 1: Zlatá svatba a slepá Bára
Představování rodině mělo tedy proběhnout pouze v úzkém rodinném kruhu, který se sešel u příležitosti oslavy zlaté svatby strýčka Giuseppeho a tety Roberty. Čekala jsem deset nejbližších, jeden dort a neformální setkání. To znamená, že do hotelu Crowne Plaza dorazilo na 60 příbuzných v dlouhé večerní, jeden pianista a jedna vyděšená já. Normálka. Pak následovala hodinka, ze které si, stejně jako lidi po úrazu hlavy, moc nepamatuju. Můj Ital, říkejme mu třeba Luca, mě popotahoval jako kachnu na provázku od jednoho příbuznýho k druhýmu a představoval nás navzájem. Oobčas se šel zeptat rodičů, jak že se ta teta v oranžových šatech jmenuje, já jsem následně klopila zrak, protože se mi totálně popletly jména a tváře, takže jsem nevěděla, jestli už jsem se s timhle pánem s knírem seznamovala nebo ne. Tak jsem čekala, až ostatní přijdou sami. A oni chodili a pořád opakovali, že jsem dobrá. Ne těší mě, ale že jsem brava. Vzhledem k mýmu tenkrát chabýmu jazykovýmu vybavení (ciao, si, no) mi to zas tak divný nepřišlo. Ale Luca se ke mně pak naklonil a řekl: „Musim ti něco říct.“
Víte, v italštině se Češka řekne ceca (čti čeka). A pak ještě existuje záludný slovíčko cieca (čti čeka). A znamená to slepá... Vážně nechápete, co tim chci říct? Ano, nejeden příbuzný si myslel, že dorazí slepá přítelkyně jejich drahýho synovce, vnuka, bratra a ne kráska z východu. (Ale proč Luca, perché?! Tu sei ragazzo cosi bello, perche la ragazza cieca?! Takovej pěknej kluk, proč sis našel slepou holku?) :-D Každopádně část osazenstva, ta, která se doposud neinfiltrovala do našeho bruselského bytu skrz Skype, očekávala příjezd slepý holky s bílou hůlkou a labradorem po boku. Tak proto jsem byla tak dobrááá.
Nechtěla jsem na sebe při první příležitosti strhávat moc pozornosti (to fakt vyšlo), tak jsem si nebrala nic výraznýho a v klidu v koutku na židli předstírala s vínem v ruce slepotu. To se mi dařilo až do chvíle, než se přiblížil zlatý hřeb večera, kdy se gratulovalo manželům, předávaly se dary a ukazovaly se fotky. A tam, v tu chvíli, se hned po fotce dědy Attilia v objetí s papežem Janem Pavlem II. objevil na plátně, za který by se nemusel stydět ani IMAX na Flóře se svym plátnem, na který se vejde 100 slonů, přes celou jeho šíři objevil můj 16x zazoomovanej obličej a nápis: Vítej do rodiny Baro. (Credit: #veselytchan). Já ztratila řeč (velmi obrazně), zatímco všichni ostatní v radostnym očekávání křičeli něco, co muselo znamenat jedině PROSLOV!, PROSLOV!, PROSLOV!. Navzdory mému krytí jsem sem před rozjásaným davem neschovala. Celá rudá jsem se teda postavila a zplna hrdla pronesla grazias, což je sice děkuju, ale bohužel španělsky. Tak jsme večer ukončili všichni spokojeni – já s vědomím, že jsem přežila a ostatní smíření, že jsem nejen slepá, ale i blbá.
Pokračování příště...
Kapitola 2: Křest aneb slepá, blbá a bezvěrná
