Lev Nikolajevič Tolstoj kdysi řekl: „Je těžké milovat ženu a současně dělat něco rozumného.“ Já bych si dovolila tenhle citát lehce poupravit: „Je těžké být ženou a současně dělat něco rozumného.“ A po rozchodu to platí dvojnásob.
align="justify"Měsíc po...
Takhle, jsem dost rozumná na to, abych věděla, že do sebe musim dostat nějaký živiny. K tekutý stravě jsem teda přidala cigáro k snídani, obědu i večeři a pro lepší chuť přikusuju neurol. Mozek občas vydezinfikuju vodkou, což je vlastně obilí. A jak známo obilí je zdrojem sacharidů a tedy i energie. Takže pomalu cejtim, že se mi obnovujou životní funkce.
Sebedestruktivní sklony se objevujou i v dalších aspektech mýho života. Třeba když jdu dobrovolně vybírat šaty kamarádce na svatbu.
„Ne neboj Ivčo, to dám. Jasně, že mi to nevadí, prosim tě, jsem úplně v pohodě.”
„Máte tyhle ve třicet šestce?”
„Ne, nebudu se vdávat. A závoje máte?”
„Promiňte, nechtěla jsem se do toho závoje vysmrkat. Nemáte kapesník?”
„Holky, můžu počkat radši venku?”
Anebo když jsem tak unavená životem, že radši jedu za bílýho dne od Muzea ke kladenskýmu zimáku tágem, protože mě obtěžuje čekat minutu na metro.
Bohužel, brzo mi docházej nápady, jak bejt ještě většim mučedníkem, a co si budeme povídat, taky prachy. Linka Domino Taxi Dobrý den totiž nespadá do systému PID a spotřební daň na cigarety prudce vzrostla. Přestože mám teda pocit, že bych měla ležet na posteli s baldachýnem, nechat se prostými ženami nahoře bez ovívat banánovými listy a přijímat dary k nohám až do dne, kdy zemřu, musim se vzchopit a vyrazit na vlak. V práci už se po mě ptaji.
Do Prahy jezdim zpravidla jako nomád. Ověšená batohem s nejistym obsahem, jako je kartáček, bombarďáky na gumu a pár cihel, taškou s jídlem od mámy v jedný ruce, protože v Praze se přece neni kde najíst, stávkujícím buldokem a jeho garderobou v IKEA tašce ve druhý ruce a zářivě červenou knihou s obřím nápisem 'Citové pouto: Poznejte svůj typ citového pouta a najděte trvalou lásku' v podpaží. Svojí strastiplnou pouť prokládám zastávkama, kdy řvu na psa, jestli by alespoň kvůli mě mohl jít, že už tak mám dost těžkej život a se slovy, že všichni chlapi jsou stejný se rozbrečim. Protože nemám žádnou volnou ruku na kapesník, chodim zbytek dne s nudlí u nosu a řasenkou po celym obličeji. Lidi se mě buď bojej, nebo nakláněj hlavu na stranu, když jdu kolem. „Chudák, tak mladá a už skončila na ulici a vybírá kontejnery.” A to mladá si možná ani navíc neřikaj.
V knížce 'Hlazení duše: šest kroků od pocitu prázdnoty k duševní vyrovnanosti' mi v testu příčetnosti vyšlo, že už mi nepomůže ani svěcená voda a měla bych vyhledat odbornou pomoc. Tak jsem se do toho opřela a zatimco někdo má terapeuta jenom jednoho, já si sehnala radši dva. Co kdyby. Nakonec se to ukázalo bejt dobrej nápad, jeden mi totiž pořád dokola opakoval, že je mu mě líto. To mě taky, ale nikdo mi za to litr nedává. Druhej mi prdnul do druhýho podpaží sytě oranžovou knihu 'Závislé vztahy', zeptal se mě na vztah s otcem, vzal si jenom osm set a poslal mě dom. Tak bylo jasno, Dvojka postupuje.
Byla by ale škoda mluvit tady jenom o sobě. Víte jak se řiká, že se kamarádkám sladí cyklus, když spolu tráví hodně času? Kdyby cyklus, ten nám šlape jako hodinky už léta, teď máme ale novinku. Sladily jsme se i ve výskytu akutních a přechodných (snad ty vole) nespecifikovaných psychotických poruch. Jsme taková typická parta holek, kterejm táhne na třicítku. A každá jsme zvolily léčbu sobě vlastní.
- Já chodim ke Dvojce, polykám neurol, zapíjim ho čajem na nervy (v tom lepšim případě) a čtu odbornou literaturu.
- Kámoška A dala výpověď v práci, odinstalovala si všechny dostupný komunikační kanály a chodí si taky pobrečet na gauč.
- Kámoška B se celej život domnívala, že je líná, až jí psychiatr diagnostikoval úzkostně depresivní poruchu. Teď je naštvaná, že nemůže pracovat v armádě ani řídit letovej provoz.
- Kámoška C na terapii nevěří, začala proto navštěvovat osobního kouče, na základě jehož rady chodí na nahou jógu. Svlíká se spolu s dalšíma lidma, pes hlavou dolů sem, bojovník dva tam a hned je jí líp.
- Kámoška D na terapii taky nevěří, za svlíkání však platit odmítá a je sama sobě terapeutem. Předepsala si přísnou pitnou kúru a poctivě jí dodržuje. A to svlíkání s ní jde ruku v ruce.
- Kámoška E se jednoho dne vzbudila, řekla, že problém není v ní, ale v chlapech a rozhodla se, že od teďka bude lesba. Holka, co je odjakživa na chlapy asi jako žraloci na lidský nohy se teda vodí podél Vltavy za ruku s jinou holkou a pro jistotu si občas nechá prošťouchnout čakry. (V tom slušnym slova smyslu).
- Kámoška F mi zase rozhořčeně volá, že by se už ráda objednala na psychiatrii, ale že to tam nikdo nezvedá! Prostě jako když si chcete nechat zkontrolovat levou zadní stoličku. Normálka.
No, ono se neni čemu divit. Každá jsme si v životě prošly vzestupy a pády. A některý nás hluboce poznamenaly. Tak třeba znala jsem jednu, která ve jménu nešťastný lásky házela střízlivá svýmu vyvolenýmu do okna kameny. Akorát, že to nebyly kameny, ale peníze, nebylo to jeho okno ani jeho dům a nebyla střízlivá, ale úplně na hadry. A byla jsem to já a v mý hlavě to bylo jako scéna z Romea a Julie. Pan Šustil ze vchodu B si to ve 4 ráno ale nemyslel a zavolal na mě benga.
Kamarádka (schválně jestli uhodnete, jestli je to A, B, C, D, E nebo F) zase byla přesvědčená, že má její kluk rakovinu a umírá, protože byl “nějakej divnej” a tak mu pořád vařila kurkumu, protože se dočetla, že podle nějakejch novejch výzkumů dokáže tohle žlutý koření 'vyhladovět rakovinu'. Když mu začala kurkuma lézt i ušima, přiznal se, že jí podvádí a dodal, že dobrovolně z tohohle česko-pákistánskýho svazku odchází.
Éčko se rozhodlo, že nebude čekat na moment ponížení a vyřeší situaci po svym a hlavně dospěle. Uprostřed noci si teda oblíkla župan zády vpřed, potichoučku se položila na zem a plazila se pod postelí jako voják v zákopech, až mohla dosáhnout na telefon svýho miláčka s lehkym spanim. Vzápětí zjistila, že její miláček neni jenom její, odhodila župan i veškerou opatrnost a seřezala ho se vší parádou na holou.
I Céčko mělo jednou podezření, že její drahouš nemá čistý svědomí. Polonahá holka vedle něj v posteli a spoďáry na zemi se jí však nezdály jako přesvědčivej důkaz, a proto se rozhodla, že se do vyšetřování pustí na vlastní pěst. K ruce jí byl Dr. Watson, kterej byl čirou náhodou i jejim ex, a kterej jí po telefonu poradil, aby svýho ‘možná-brzo-ex’ očuchala. A tak čuchala a čuchala, až se rozhodla, že láska hory a cizí spodky přenáší. Ráda bych řekla, že jsou spolu dodnes, ale asi tušíte, jak to dopadlo.
Béčko to mělo nejjednodušší a bez skrupulí. Tu její partner prostě jednoho dne vystrčil ze dveří bytu a naskle.
Efko na Internetu randí s nějakym islamistou, utěšuje nás však ( a myslim, že i trochu sebe), že jí vepřový, takže je v pohodě.
Abych ale nebyla škarohlíd, musim zmínit, že některý příběhy mají i šťastný konec. Třeba jako když se Áčko rozhodlo, že už dost bylo skvělýho singl života a nastal čas zahnízdit. Rozhodla se tak po tom, co jsem se jí během holčičího dýchánku zeptala, kolik kluků navštívilo její svatyni. Když otáčela v bloku druhej list, tak se tak vyděsila, že se rozhodla, že v rámci úsporných (a morálních) opatření zrecykluje někoho z bývalých milenců. A ejhle, žili šťastně až do smrti. Nebo do dneška.
align="justify"Tak na nás holky!
