Ne každý, když říká, že chce, tak opravdu chce. A možná ani sám netuší jak moc nechce. Všechno má svůj čas.
Chodí ke mě klienti s různými problémy a starostmi. Někdy se stává, že zjistí, že mají daleko větší problém někde úplně jinde, někdy zjistí, že svět není tak zlý jak si mysleli. Důležité je, aby si uvědomili, že vše řídí jen oni a záleží jen na nich, jak budou žít a zda se svých problémů zbaví.
Občas ke mě přijdou lidé, kteří zcela vážně mluví o tom, jak se chtějí svých problémů a starostí zbavit, vypráví co vše už pro vyléčení podnikli a když pak začneme pracovat, vidím, jak si své problémy drží a hýčkají , kolikrát jsou vlastně „smyslem jejich života“.
Ze začátku jsem to nemohla pochopit, viděla jsem, jak málo by stačilo a mohli by být svobodní, ale oni k tomu ještě nedošli. Byly to pro mne tvrdé lekce, často mne po takových lekcích bolela hlava, musela jsem se učit, že to je jejich život a jejich volba a s tím já nic neudělám.
V posledních dnech dostávám stejnou lekci z jiného úhlu pohledu. Mám problém, drobnost, nic zásadního, ale rozhodla jsem se, že ten problém prostě mít nebudu. Podstoupila jsem kdeco, vnitřně jsem pevně rozhodnutá, ale ona malá drobnost nazývaná problémem tu pořád je. Připadám si, jako když jsem poprvé viděla Rubikovu kostku.
Koukám na to, otáčím to a pořád nevím jak to poskládat. Drží ten můj problém něco ve mě? Je to nějaký blok? Nebo problém potřebuji k vlastnímu růstu? Zmizí, až si něco uvědomím? Nebo zmizí, když si něco dovolím? Otáčím patry kostky a hledám. Vím, že až ji složím, zasměji se nad banalitou řešení. Bude to jednoduché a já si budu moct barvy házet tam a zpět, jak se mi zachce.
Rozhodně již chápu své klienty, kteří ještě nejsou připraveni se některých problémů zbavit, protože všechno má svůj čas.
