Kdo je mužena? Žena, která ať chce nebo ne,plní částečně roli muže. V poslední době se hodně setkávám s tématem ženských a mužských rolí. Ženy si stěžují, že není dostatek mužů, muži si stěžují, že jim ženy nedají prostor být muži
Vychovávám sama dva syny, takže i mě se toto téma hodně týká. Jsem mámatáta. Plním ženskou roli něžné a opatrovnické matky, ale musím být i přísným otcem. Chystám jim snídaně a svačinky, ale také je povzbuzuji na zápasech. Někdy, když májí úraz nevím, zda jim foukat bebíčko, nebo chlapácky poplácat po rameni a říct, že to nic není.
Nedávno jsem se musela zamyslet, do jaké míry si vlastně žena v podobné situaci může dovolit, nebo možná spíš dokáže dovolit být opravdu ženou. Čím dýl jsem v té roli, tím těžší je z ní vystoupit.
Nevím jak ostatní muženy, ale já se snažím být spíš ženou než mužem a tak, jak jen to je možné jednám spíše intuitivně než logicky, maluju a tancuju. Nechávám muže, aby mi nosili tašky a nabízeli svou pomoc a nelekám se, že by to moho být projevem mé slabosti. Uznávám, že na některé práce jsou muži lepší a jsem jim za to vděčná.
A ještě jeden vhled do mužského a ženského světa.
Nedávno jsem byla na zápase syna. Hraje rugby. Byl tam jeden moment, kdy jsem ještě s dalšími maminkami řešila křehkou duši našich synů, zatímco naši synové za hlučného doprovodu jejich otců a trenérů bojovali o míč.
Najednou jsem měla pocit, jakobych se nad tím vším vznášela a cítila klidu. Všechny ty barvy se rozpíjely do zvláštního obrazu v němž byla zastoupena jak ženská něha, tak mužská bojovnost. Byl to jen mžik, ale asi tak nějak já vnímám tyto dva světy. Oba jsou v životě potřeba, oba se mají vzájemě podporovat, ale také si oba mají dát dost svobody, aby mohly být samy sebou.
