Nedávno mi někdo řekl MÁM TĚ RÁD. Vyvolalo to v mé hlavě zmatek a možná i lehkou paniku. Říkala jsem si: Jak to myslí?
Asi bych to měla taky říct, ale to on přeci musí poznat z mého chování. A co kdyby si to vysvětlil jinak, než to myslím. Není to nějak zavazující? Neřekla jsem nic.
Později večer jsem seděla doma a najednou, úplně z ničeho nic, mi zazněla ta věta znovu v hlavě a já pocítila sílu těch slov.
Říct MÁM TĚ RÁD bez nároku na odpověď, bez jakýchkoli očekávání, bez skrytých významů, je velký dar tomu druhému. V danou chvíli ho to může vyděsit nebo urazit, může se bát toho jak to ten člověk myslí. Jestli on ode mě něco nečeká? Může utéct a už se neobjevit, ale jednou si na tu větu vzpomene a bude vědět, že někde na světě je člověk, který mu přeje jen to dobré.
Já tahle slova moc nepoužívám, vyjadřuji svou lásku činy – starám se a pečuji. Říkám si, že druhý přeci musí z mého chování poznat, že ho mám ráda. Bojím se, že když ta slova vypustím z úst, k něčemu se zaváži a nebo si je ten druhý špatně vyloží. Nebo mu třeba dokonce přijdu směšná.
Přemýšlela jsem, proč nás ta slova tak děsí a proč nechápeme správně jejich význam a myslím si, že jsme si na ně nedostatečně zvykli v dětství. Je důležité říkat dětem MÁM TĚ RÁD, aby věděli, že je někdo, kdo za nima vždycky stojí a dodat jim tak sílu k jejich vlastní cestě. Je to něco, co jim ani pokojíček plný hraček a ani hromada zážitků nenahradí. Je to něco, co si ponesou svým životem.
Je dobré říkat to svým rodičům, protože přijde den, kdy jim to už říct nebudete moct.
Já se učím říkat MÁM TĚ RÁD se svými dětmi. Říkám to přímo jim a nikdy to neříkám jen na půl pusy. Sama jsem ráda, když po dni zlobení mi večer řeknou: "Mami, mám tě rád". Pak víte, že i to zlobení se dá nějak překonat a že to nemyslí zle.
Říkat MÁM TĚ RÁDA, když to tak cítím, je velká výzva a já se rozhodla ji přijmout.
