Mívala jsem hlavu plnou příběhů, každá blbost mě inspirovala, každý kámen vyvolal příběh. Občas jsem slyšela, jak se někdo bloknul a nemohl psát a říkala jsem si, jak je to možné? Už vím.
Už od školních let si různě píšu. Zapisuju co mne zaujme, píšu co mě napadne. Nikdy jsem úplně neuvažovala, že by to někdo četl. Občas jsem si s tou myšlenkou pohrála a zas ji schovala do šuplíku k napsaným textům. Když jsem se rozhodla, že začnu s poradnou, využila jsem sebrané odvahy i k psaní. Založila jsem si na facbooku stránku a chtěla svou práci podpořit občasným textem. Počet mých klientů se nenavýšil nějak závratně, zato jsem začala být povzbuzována k psaní.
A tak jsem se odhodlala a začala psát blog. Nejprve jsem tam pověsila text, který už jsem měla a se strachem čekala, co se stane. Najednou to četlo přes 200 lidí a mě to na jednu stranu vyděsilo, na druhou povzbudilo. Začala jsem tedy psát. Jen tak, co zrovna šlo kolem. A pak bum.
Uvědomila jsem si, že chci, aby mé texty lidi četli a vtom jsem měla hlavu prázdnou. Nic nenaskakovalo ani při procházkách, ani v autě. Minulý týden jsem hodně jezdila tunelem tam a zpátky a pak mi to došlo. Blokla jsem si to chtěním. Přestala jsem s radostí přijímat příběhy, které ke mě chodily a soustředila jsem se na pocit chci, potřebuji, musim. Znovu mi došlo, jak je těžké nechat věci plynout a neřídit je. Být připravený přijímat a nevzdorovat, když se vám to zrovna nelíbí.
