Nebojte se, nebudu vám vyprávět o all inclusive v Řecku, ani o dvou řvoucích dětech topících se v bazénu... i když... takový dvě malý děti jsme sebou vlastně měli. Vzali jsme moje rodiče na Floridu.
Nápad vzniknul asi před rokem, kdy jsme si vysnila svatbu u moře. Plán byl takový, že vezmeme oboje rodiče, obě ségry s rodinama na jakoby dovolenou na Floridu a někdy v průběhu se při západu slunce, na pláži vezmeme. Z nápadu rychle sešlo a tak jsme si mysleli, že si letos opět naplánujeme naši klasickou třítýdenní cestu s baťohem někde po Asii nebo Jižní Americe. Jenže naši jaksi zůstali u super nápadu dovolené na Floridě a tak jsme se k tomu museli postavit čelem. Po dohodě jaký termín vyhovuje nám všem, jsme zakoupili letenky do Miami. Teď už se stačilo jen modlit, aby frantíci nestávkovali a my v klidu odletěli. Rodiče dostali průvodce po Floridě a začalo plánování. Najít vhodný dům na pronájem, najít ostatní ubytování, kolik dní kde chceme strávit, zvládnou naši tyhle přesuny? Stačí nám jeden pokoj se dvěma postelema, když táta chrápe? Prostě takový drobnosti, když nejste jen dva a je vám jedno, kde večer složíte hlavu. Pak přišlo na řadu období balení, kdy jsme nejdřív tátovi vyhodili z kufru litrovou vodu - co když až přistaneme budeme mít žízeň? Pak je přesvědčit, že na Floridě bude opravdu teplo a opravdu vám stačí dvoje kraťasy a pár triček. Vrchol přišel v momentě, kdy mi volá máma, že si táta sbalil i pytlík těstovin..... Takže další fáze byla přesvědčit tátu, že v Americe mají taky jídlo a že opravdu neumřeme hlady, když si tyhle těstoviny sebou nevezmeme.
Sraz na Ruzyni v sobotu v 8 ráno, všichni jsme na místě včas. Let do Paříže uběhl jako nic. Při hledání správného terminálu při přestupu začínáme lehce panikařit, protože zjistíme, že chodíme pořád dokola a nemůžeme se trefit do vstupu do terminálu F. Navíc se ukazuje, že ani pracovníci letiště nevědí, kde ten terminál vlastně je a jestli jdeme správným směrem. Ale nakonec v pořádku dosedáme na předposlední čtyřku v obřím Airbusu. Táta začíná zkoumat obrazovku před sebou a zjišťuje, že se může 9 hodin dívat na filmy... kdyby uměl anglicky, dokonce by jim i rozuměl. Máma marně hledá v nabídce Pelíšky.... Střih - o pár hodin později skoro celé letadlo pospává, zatímco můj táta (představte si postavu asi jako měl Švejk) sedí připoutaný na sedadle, na očích brýle na blízko (aby na tu obrazovku, vzdálenou 10 cm dobře viděl), na uších sluchátka, zírá na válečný film v angličtině s čínskými titulky a k tomu líže nanuk. Místo spánku se dostavil záchvat smíchu. Pak se asi na půl hodiny ztratil, a když se vrátil úplně mu zářily očička - zjistil totiž, že vzadu u záchodků letušky zaparkovaly vozík s jídlem a pitím. V rukou měl asi 3 pytlíky krekrů a v ruce džus a hned hlásil - běžte si taky nabrat, tam vzadu stojí plnej vozík! :-) Za celou dobu vůbec neusnul, byl natěšenej jak malý dítě.
Pronajatý dům v Naples neměl jedinou chybu. Co bylo na fotkách, to jsme tam přesně našli. Snídáme u bazénu a nikdo nemůžeme uvěřit, že už jsme tady, že už jsme v USA. Vyrážíme prozkoumat okolí a na pláž. Jen tak se procházíme, v moři skáčou delfíni - jasně, nejdřív se trochu vyděsíme, protože nevíme, jestli ta ploutev byla žraločí nebo ne. Moře je klidný a čistý, je vidět spousta ryb.... Další dny zjistíme, že takhle to bylo poprvé a naposledy. Pak totiž přijdou deště a bouřky a moře se rozbouří tak, že už není vidět vůbec nic, jen žlutá voda plná písku. No nic, šnorchly schováme na jindy. Další den se vydáváme do Everglades na aligátory. Celou cestu je zataženo a tak si libujeme, že se nám na kolech bude dobře jezdit. Na místo dorazíme přesně v poledne, objevuje se slunce a je tu jak v prádelně. Mažeme se padesátkou a vyrážíme mezi aligátory. Naštěstí i přes velké vedro vidíme prvního asi po 100 metrech. Jsou sice schovaný ve vodě kolem cesty, ale i tak je to zážitek. Táta jede kolem mě, úsměv od ucha k uchu a hlásí - to by mě nikdy nenapadlo, že pojedu na kole a kolem mě se budou plazit krokodýli...
Počasí se tedy umoudří a my můžeme vyrazit na místní pláž. Mamka se trochu vyděsí, když jí manžel řekne, že červená vlajka znamená - divoký podmořský život, a tak zůstává u břehu a tvrdí, že jí to tam stačí, že dál ani chodit nemusí - jasně :-) Odpoledne doma zkoušíme Skype a naši volají ségře domů. Mamka si bere Ipad a chodí po domě a hlásí - tady spím já, tady taťka (ano, jak už jsem psala na začátku, můj táta chrápe...), tady je garáž... pak si ho přebírá taťka a všichni nasloucháme, co bude vyprávět a když z něj vypadne - "Kamčo, to ti je úplně jinej svět! Tady je všechno tak velký - auta, obchody, silnice....", tak jsme mrtví smíchy. Je fakt, že po silnicích jezděj auta, který jsem v životě neviděla a asi ani nikde jinde neuvidim. To, jak jsou kluci hotoví z aut, to přesně máme my s mamkou s Walmartem. To je teda zase něco pro nás - dokážeme tam trávit hodiny.... takže samy tam nemůžeme, to nám kluci zakážou hned při první návštěvě.
Abych to zkrátila - Florida je krásná. Byli jsme v Tampě, ve Fort Meyers, v Miami, ve Fort Lauderdale. Když jsme poprvé přejížděli most přes moře na Sannibel Island, tak jsme v autě začali všichni řvát jak malý děti, tak moc se nám to líbilo. Na Key Largu jsme zažili nejlepší potápění za dlouho dobu. A to nejenom když jsme jeli lodí na korálový útes, ale i když jsme se koupali na pláži přímo na ostrově. Když jsme přicházeli na pláž druhý den, pár lidí už bylo v moři a jeden chlapík na nás volal, že má kousek od sebe obrovského rejnoka. Za běhu jsme si nasazovali brejle a šnorchly a celý natěšený letěli do vody. Samozřejmě rejnoka stihnul jen manžel, protože já - blondýna, než jsem si upravila veškerou výbavu, tak mi rejnok zmizel někde v hlubinách... Asi po hodině šnorchlování, když jsem se vracela zpátky ke břehu, vidím jak se na zemi něco hýbe, doplavu blíž a vidím, jak se zvedá písek a v něm poletuje obří rejnok. Je to on - vrátil se. Tak hned volám na manžela a na tátu. Taťka se ale vrací nějak pomalu, tak si říkám co se asi děje, když mi dojde, že takhle obří "rybu" ještě neviděl a že se vlastně bojí. Je fakt vtipnej, jak stojí asi 200 metrů od něj a dál se jít neodvažuje. Přesto tvrdí, že ho vidí. Nedá na sobě ale nic znát a když se vynoří z vody a jde k mamce na břeh, už z dálky volá - "To jsme ti teď viděli tak obřího rejnoka, to bys nevěřila!" :-) Je to sranda, pozorovat rodiče, který máte jako svůj vzor, který vás od malička něčemu učej, něco ukazujou a najednou se mince obrátí a jste to vy, kdo jim ukazuje svět. Navíc je pořád máte zafixovaný jako mladý, aktivní lidi a najednou zjistíte, že už jim přibylo dost vrásek, že už jim všechno nejde tak snáz jako dřív. Že když jdete po městě, kde je 32 stupňů a vlhkost tak velká, že i když stojíte, tak z vás teče pot, tak se jim těžko dýchá a jsou tak nějak pořád pět set metrů za váma. Že prostě nemládnou.... To člověk nezjistí na dvouhodinové návštěvě jednou za měsíc. To mu dojde, až když s nima stráví 14 dní v kuse.
Mohli jsme jet na dovolenou jen ve dvou, projet zase kus světa, spát každou noc jinde a neřešit co budeme dělat zítra a pozítří, ale my jsme řekli NE - když dovolená, tak pro všechny! A vzít rodiče na dovolenou, navíc do Ameriky, to je prostě ta nejlepší věc, kterou jsme mohli udělat!
Já vím, je to sentimentální a trapný, ale já prostě nevím, jak jinak to napsat ;-)
