Jak mě Krakonoš vedl k oltáři

Sobota, 21.6., Špindlerův mlýn. Je první letní den. Venku 7 stupňů a obloha úplně zatažená. Vypadá to, že bude pršet. Zatím jsem v klidu a snídám. V 8 přijíždí vizážistka a náš pokoj se mění v kosmetickej salón. Holky se chodí nalíčit jedna po druhé a mě baví ten blázinec. V půl 10 zjišťuju, že nemám umytou hlavu, nejsem osprchovaná a kadeřnice už klepe na dveře. V 10 přijíždí i pan fotograf. Babinec z dálky sleduje a neví, co fotit dřív. Rozhodne se, že nafotí i moje svatební střevíčky. Když mu přinesu bílé conversky velikosti 42, trošku znejistí. Dvě zkoušky u kadeřnice byly k ničemu, opět neví, co mi na tý hlavě vytvořit. První pokus - hrůza - předělat! Druhý pokus - zase špatně! Začínám chytat paniku. "Holky z práce už přijely?" Tereza běží dolu - ne ještě tu nejsou. "A Kateřina, ta tu je?" "Ne, taky ne." Paráda, hlavně, že jsem všem psala, ať vyjedou včas. Třetí pokus už se podobá účesu na obrázku, co jsem si vysnila. Dobrý, končíme, pak to ještě upravím. Přesedám k vizážistce. Ta už má tři hodiny líčení za sebou a na rozdíl od kadeřnice ví přesně, co má dělat. Za 20 minut jsem krásná. Venku začíná poprchávat. Přijíždí moje drahá Kateřina, objímám jí a make up nemake up, už natahuju. Naštěstí je vždy připravena a vytahuje z kapsy hruškovici. Díky, má drahá! Chci vyhodit pana fotografa z pokoje - jdu se oblíkat do šatů. Ten se ale nechce vzdát a čeká až půjdu donaha. Máma se ségrou na mě natahujou šaty, účes drží. Můžeme začít vázat. Mamka to ale nemá vyzkoušený, takže chytá paniku. Nejde jí to, klepou se jí ruce, čas běží. 12:15 (15 minut do obřadu) mamka odchází, že na to nemá nervy. Stojím sama v pokoji, šaty přidržuju rukou a hystericky volám - "Evu! Přiveďte Evu! Ta to umí uvázat!" Naštěstí mě asi někdo slyšel a Eva vbíhá do pokoje. Bere šaty a motá. Za 10 minut jsem uvázaná v korzetu a připravená vyrazit. Mamka se vrací, ponese mi vlečku. Stojíme ve dveřich, chceme vyrazit, když přiběhne Tereza, ať nikam nechodíme, že ještě nepřijel starosta. Cožeeee? Nemám ponětí o čase, ale tuším, že je nejvyšší čas. Vyrážím pomalu ke schodům, slzy se mi derou do očí. Tak a je to tady! Jdu se vdávat! Sejdu po schodech, rozhlédnu se kolem a v tom ho uvidím. Krakonoš! Nevěřím svým očím! "Tati?" Je boží, jako vždycky. Zase mě dostal. A to jsem nechtěla brečet. Kostým nemá chybu. Kouknu ven a vidím špalír z lidí, co přijeli kvůli nám a co čekají, až s tátou vyjdeme ven. Jak mám ty slzy udržet? Beyoncé už zní z repráků a já nevím kam se dívat, abych se nerozbrečela. To je nádhera! Jak se tohle dá popsat? Dojdu až k Jirkovi. Mému budoucímu manželovi. Obloha se projasní a na chvíli vysvitá i sluníčko. Neuvěřitelný... Starosta začíná číst řeč a my víme, že už není cesta zpět. Začnu zase vnímat, až když starosta začne číst námi napsanou řeč a zezadu se ozývá první smích. Tak jsme si to přesně představovali. Ano zvládneme říct oba, i když ještě ráno jsme ani jeden nemohli mluvit, jak jsme nastydlí. První polibek, podepsat (taky mi někdo mohl říct, že si to mám předtím nacvičit!), otočit se a přivítejte manželé Kovaříkovi! Všichni tleskají a já konečně vidím, že všichni dodrželi stanovený dress code - typické horské oblečení. Pohorky, bundy, kroje - nádhera! Když nám začnou všichni blahopřát, jsem opět naměkko. Není čas na slzy, běžíme do přistaveného autobusu a vyrážíme na Špindlerovku. Jen co se za mnou zavřou dveře, spustí se déšť. Kdo tohle načasoval? Sednu k ségře do auta, výztuže u šatů se mi zabodnou do žeber.... "Nemůžu dýchat! Já nemůžu dýchat!" A v tom mám být celý den? Nahoře už leje jako z konve. Změna plánu - přípitek bude v autobuse. Přebíhám z auta do autobusu, rozdáváme plastové šampusky a špunty od prosecca lítají vzduchem. Nikdo neprotestuje, všichni vypadají nadšeně. Táta Krakonoš vytahuje stoh papírů s proslovem.... Nakonec dojde i na společné focení, déšť nám dal 20 minut. Oblékám džínovku přes šaty a jde se na to. Nikdy mi nebyla větší zima, ale já jí vůbec nevnímám.

Děti s nevěstou, kluci s nevěstou, rodiče, svědci, pojďte všichni k nám - tohle je NÁŠ DEN!

Nikdy bych nevěřila, že tohle někdy řeknu, ale byl to nejkrásnější den v mém životě. Hned bych se vdávala znova! Protože..... "do mě ti vstoupil takovej klid!"