Míchaný vajíčka

Tento příspěvek je určený výhradně pro ženské, mateřstvím poznamenané čtenářstvo. Já vás varovala předem!

Víte, jak se stoprocentně pozná, že jste matka? Když vám okamžitě dojde, o čem tenhle příspěvek bude. Tušíte správně, že se nejedná o jídlo, takže dobré poledne, dobrou chuť, pokud právě obědváte – a odložte vidličky, prosím. Řeknu to tedy hned a naplno. Řeč bude o hovínkách. Stolici. Výkalech. A půjdeme na to pěkně komplexně, jde tu totiž o barvu, konzistenci, zápach i četnost.

Jako 90 % všech žen jsem i já před porodem tvrdila, že nebudu jako ty „ostatní matky“, které už nedokážou řešit nic jiného než mateřství. Obecně trefně vyjádřeno jako „řešit jen obsah plínek“. Nic nebylo dál od pravdy, protože od jejich obsahu se nyní odvíjí prakticky celý náš život. Tak moc, že když manželovi napíšu do práce „tak už je to tady!!“, ví naprosto přesně, o čem mluvím – a co víc, zcela upřímně ho to zajímá. Minimálně proto, že je to dobrý indikátor nálady našeho synka a zda teda večer něco bude nebo ne.

Začalo to už v porodnici. Při každé kontrole se lékařka plna očekávání ptala „jestli už?“ Pokaždé jsem nejistě zakroutila hlavou a sklopila oči, načež se po sobě se sestrou významně podívaly, zhluboka vydechly v odpověď a začaly si cosi poznamenávat do svých lejster. Tehdy mi naplno došla vážnost celé situace. Nikdy bych nevěřila, že budu tak nadšená z výkalů, fakt ne. Když to konečně přišlo, rozeslala jsem minimálně šest SMS a pak mi došlo, že už asi nic nebude jako dřív. Taky že nebylo.

Když už jsme se naučili přebalovat miminko bez toho, aniž bychom se jeden nebo druhý skoro pozvraceli, přišel další problém. Tedy – že ten problém vlastně pořád nepřicházel, jestli mi rozumíte. Synkovi to prostě a jednoduše nešlo. Večery jsme tak trávili jeho poponášením v poloze tzv. „vyvýšené klubíčko“, kdy má miminko nohy v podstatě za krkem. Manžel k tomu vymyslel žertovný popěvek a vehementně tvrdil, že to synkovi během celého procesu pomáhá. Blbost. Nechci vám brát naděje a provizi farmaceutickým firmám, ale ve skutečnosti zabere jen čas a potom taky kouzelný vynález zvaný rektální rourka. Byly doby, kdy jsme oběhli čtyři lékárny v nejbližším okolí, abychom jich nasyslili co nejvíc. Prodavačky nás již z dálky poznávaly a objednávaly kusy navíc. Některé s pochopením, jiné s podezřením a přemítáním, jak asi vypadá náš sexuální život. Moc ráda bych jim vzkázala, že předpokládat u čerstvé matky jakékoliv sexuální hrátky, natož ty exotické, je značně optimistické. I dnes večer manžel již ode dveří pyšně hlásil: „Sehnal jsem čtyři rourky!“ „Je to ten pravý,“ blesklo mi hlavou. Asi tady nebudu líčit celý proces, kterému říkáme „rourkování“, ale věřte mi, že to je něco jako jít spolu do války, přežít závažnou traumatickou zkušenost atd. Utuží to vztahy.

Nejde jen o to, že má naše dítě problém – protože tím pádem máme podstatný problém i my. Můj každonoční chleba je nahřívání polštářku z DM (po třech měsících jsem na vůni lehce spálených třešňových pecek už alergická), zvedání nožiček až ke stropu a masírování bříška (funguje to jako pískací hračky, když hodně zmáčknete, vyjde vzduch). V okamžiku, kdy synek po hodině usne, mám hladinu kortizolu tak vysoko, že já usínám zhruba v době, kdy je tak akorát čas na další kolečko kojení, masírování a nahřívání. Teď jsem naštěstí zjistila, že když si představuju dovolenou bez dítěte v destinaci vzdálené minimálně deset hodin letu – optimálně se ztrátou signálu – usínám o poznání rychleji. Takže Maledivy, nebo Karibik?