Damn Amsterdam

Všude se dočtete, že dítě není na překážku "normálnímu" životu. S dětmi se dá kupříkladu cestovat, akorát musíte uzvednout balík plen navíc. Je to pravda? Tak napůl...  

Po intenzivním půl roce se zaslouženě cítím jako zkušená matka. Vejce se podává od sedmého měsíce, ale pozor, vysoce alergizující bílek až od roka! Samoodstav u dětí probíhá bohužel až mezi čtvrtým a sedmým rokem. A když se synek začne kuckat v autosedačce, můj táta se třikrát vyděšeně ohlídne s výkřiky jako: „Proboha, on se dusí?!“, zatímco já sotva zvednu zraky od mobilu. Růžová barva v obličeji? Check. Směje se na plastovou žirafu? Check.

Moje nabyté sebevědomí dosáhlo takových výšin, až to v  kamarádce Týnce budí zdání, jaká to mateřství není pohodička. „Závidím ti tu pohodičku,“ píše jednou rukou na Messengeru, zatímco druhou klove do klávesnice a sjíždí nekonečný zástup faktur a objednávek. To ďábelský uchechtnutí muselo být slyšet až v administračce na Buďárně, protože na každého jednou dojde, že? Co víc, zjevně jsem se stala vzorem mateřství! Alespoň pro kamarádku Aničku, která prohlásila, že naše nedávná dovolená je „motivací pro další generace zoufalých matek.“ Takže navíc ne jen tak ledasjakým vzorem!

Dovolenou v Amsterdamu jsem naštěstí platila ještě v těhotenství („každej přece cestuje s dětma“), takže mě vysoké storno poplatky donutily odletět. Jinak bych se možná nechala odradit nekonečnými historkami manžela o tom, při kterém letu ho zatím uši bolely nejvíc. Pokračoval s tím ještě v letadle, dokud jsem ho neokřikla, aby „ho takhle nestrašil“, ale synek si ve skutečnosti vesele žmoulal žirafu a vystrašená jsem byla spíš já. Napětí dosáhlo vrcholu v okamžiku, kdy začalo vrcholu dosahovat i naše letadlo. Opatrně jsme se podívali po sobě a potom společnými zraky zakotvili na synkovi. Dál si žmoulal žirafu a nahlas se řehtal otřesům letadla. Blaženě jsme se usmívali. Všechno je dovoleno! A taky že bylo. Návštěva galerie. Večeře v tom typu restaurace, ve které jídelní lístek píšou ve stylu nákupního seznamu. Dlouhé zírání na staré baráky a mladé prostitutky. Velké kelímky mastných hranolek s majonézou.

Které nejsou moc lehce stravitelným jídlem. Nebo naopak až moc, jak se to veme. Křeče v břiše mě zastihly trochu nepřipravenou se synkem ve vaku a veřejnými toaletami v nedohlednu. Naštěstí jsme si všimli blízké kavárny. Vletěla jsem k baru a dožadovala se informace, kde mají záchody, ale bar na mě v odpověď zahulákal: „Tady ne děti. Žádné děti. Vy okamžitě ven.“ Rozhlédla jsem se po kavárně a z hustoty a zejména zápachu dýmu jsem si odvodila příčinu zákazu vstupu dětí i obtížně srozumitelný projev personálu. Vyběhla jsem tedy ven, prokličkovala mezi cyklisty, kteří jen co mě zmerčili, přidali na rychlosti, a vběhla do blízkého antikvariátu. „Prosím, máte tady záchod?! Je to opravdu nutné!“ div jsem si neklekla před vousatým padesátníkem s námořnickou čepicí za pultíkem. Akorát vstávejte s desetikilovým dítětem ze země. Ani nepozdvihnul zrak od rozečteného románu a lakonicky ukázal palcem za sebe. Starší paní s červenou knihou v ruce v odpověď nesouhlasně zavrtěla hlavou. Asi si pomyslela něco o východoevropských matkách, které se jezdí zfetovat do Amsterdamu.

To synek si schovával obdobné číslo do letadla. Akorát že v jeho případě zahrnovala celá akce výměnu oblečení a zoufalé utírání stěn kabinky vlhčenými ubrousky. Obávám se, že příští rok zavede Easyjet manipulační poplatek deset euro za každé sklopení přebalovacího pultíku. Ale i přesto jsme navštívili galerii. Večeřeli v restauraci s nečitelným jídelním lístkem a dezerty ze zeleniny. Dlouze zírali na křivé baráky a souměrné holky ve výlohách. A do toho všechno se šťastně usmívalo naše miminko, které si užívalo celodenní nošení a podnětnou stimulaci. Stálo to za to. Takže milé zoufalé matky, nebojte se nic a vyražte do světa! Akorát bacha na cyklisty a hranolky.