Cáky cáky na majáky

Nalijme si čistého vína, pod záštitou žádoucího psychomotorického vývoje mimina praskají kurzy plavání ve švech, přitom patřičný rozvoj potřebují spíše matky.

Mě teda taky přestalo bavit bezcílně pochodovat s nosítkem po městě, zejména když vyschly zdroje na bankovním účtu. Takže kurzy plavání. Synek už zase povyrostl a do bazénku pro děti jeho věku ho prostě nenarvu, teda narvu, ale rozjařeně se odráží nohama od stěn a piluje šipky. Nakonec to vzdala i lektorka a odeslala nás do normálního bazénu určeného pro větší děti (a menší dospělé).

Pro tu slavnostní příležitost jsem si z výprodeje v háemku objednala plavky. Vzala jsem fikaně kalhotky s vysokým pasem a o dvě velikosti větší podprsenku, takže už jen stačí dlaněmi splácnout prsa a poprosit v šatně nějakou další ženu (chci říct maminku) o energické zapnutí spony na zádech.

Pořád teda doufám, že to nedělám jen pro sebe, ale synek mi to moc neusnadňuje. Většinu doby, po kterou je namáčen do bazénku, si nezúčastněně žužlá pěnovou velrybu a reaguje (nevrle) pouze v okamžiku, kdy mu na hlavičku vyšplíchnu kelímek vody. To je trénink na potápění. Sbírám odvahu zeptat se lektorky, k čemu je dobré u kojenců trénovat potápění, ale trochu se jí všechny bojíme. Na začátku lekce u každého nedůvěřivě sleduje, zda se před příchodem k bazénu osprchoval, přičemž dámy pochodující ke sprše v plavkách přede dveřmi zastavuje a posílá nazpět.

Včera zmerčila, že syna ve vodě podpírám nejen pod hlavou, ale i pod krkem. Nekompromisně zvolala: „Dejte mi ho, prosimvas!“ a pomocí tří elegantních kraulů překonala vzdálenost mezi námi. Přistižena při činu jsem sklopila zrak a odevzdala dítě, ovšem mateřský instinkt ve mně se ozval a nadále jsem syna jistila rukama. Což se samozřejmě lektorky poněkud dotklo a nekompromisně se otočila bokem. Syn zavýskl nadšením, chopil se příležitosti a předklonil hlavičku do vody. Lektorka nehnula brvou a syna mi opět odevzdala.

Aby zachránila nastalou situaci, svolala si nás do kruhu a jala se vysvětlovat: „Jenom abyste si nemyslely, že si to snad vymejšlím (nemyslely jsme si to). Byla jsem na jednom z nejlepších kurzů plavání dětí v Německu a největší důraz se kladl na to, aby se děti nedržely pod krkem. Jen si to zkuste na sobě!“ dodala dramaticky. Nezkusily jsme to, ale chápavě jsme pokyvovaly bradou. Žena napravo od nás na mě účastně zamrkala. Chlapeček naproti zaječel, s vervou plácnul nohou do vody a ohodil nejbližší okolí včetně lektorky, čímž dal podnět k rituálnímu ukončení celé lekce.

Chytla jsem tedy syna do náruče a jala se poskakovat s ostatními ženami okolo bazénu. Supění jsme prokládaly snaživým popěvováním: „Když já jim dám o-o-vsa, oni dělaj ho-o-psa.“ Celá situace mě poněkud rozhodila, zatrylkovala jsem tedy směrem k synkovi: „No to je paráádáá, cooo? Cáááky cááááky?“ a doufala, že z něj vyždímám nějaký to nadšení. Nadále žmoulal pěnovou velrybu a nezúčastněně sledoval modrý kachlíky na stěně.

Zmateně jsem se ohlédla po ostatních ženách. Korporátní právnička, kožní lékařka a úřednice ministerstva zemědělství, všem poskakovalo dítě i poprsí do rytmu popěvku a ve tváři se jim zračily podobné myšlenky. Nebo jsem alespoň byla přesvědčená o tom, že určitě nejsem jediná. Kdo si uvědomil, že nám všem pěkně cáká. Na maják.