Pálení čarodějnic- brzy po roce symbolicky, v reálu však přes 400 let dennodenně prakticky

Žijeme v době, která se ráda označuje za tolerantní. Rychlost vítězí nad kvalitou. Tolerance nad přemýšlením. I letos však zapálíme na hranici čarodějnici. Ačkoliv nepořádáme hony, máme k tomu stále sklony?

Nemučíme, nepálíme, nepořádáme hony, ale máme k tomu stále sklony

Za více než čtyři století jsme jako společnost urazili obrovský kus cesty. Zrušili jsme hony na čarodějnice. Zrušili jsme mučení. Zrušili jsme nevolnictví i otroctví. Dali jsme ženám volební právo. Pustili jsme je na univerzity. Dovolili jsme jim vlastnit majetek a rozhodovat o sobě. Přestali jsme řešit barvu kůže jako argument. Začali jsme tolerovat sexualitu. Homosexualita přestala být trestným činem. Začali jsme uznávat partnerství lidí stejného pohlaví. A někde i jejich manželství. A nakonec jsme se dostali až k tomu, že si člověk může určovat vlastní identitu. V některých případech i změnit pohlaví.

Nová doba, ketrá však po stále stejném symbolu ŽENY- COBY HOŘÍCÍHO ZLA NA HRANICI, volá

Z veřejného prostoru a sociálních sítí známe situace, kdy na otázku „čím se cítíte být“ zazní odpověď, že „sanitkou“ – ať už nadsázka, ironie nebo extrémní ukázka toho, kam až se může tolerance společnosti dostat.

Proč na hranici tedy pořád hoří atribut ženství? Proč ne něco jiného – třeba ona zmiňovaná sanitka? V době elektromobility by člověk čekal, že stejně jako elektromobilita samotná, tak i prostředek třídního nepřítele, tedy auto se spalovacím motorem, se stane symbolem zla. Tak proč na hranici nehoří alespoň volant ze sanitky? Neznamená to nakonec, že se společnost ve své podstatě vůbec nezměnila?

Jednou za rok pálíme, po zbytek roku šetrně jedem trávíme

Jestliže víme, že v 16. a 17. století se na hranicích upalovaly reálné ženy označované za čarodějnice a teprve následně se začaly objevovat figuríny čarodějnic jako symbol zla, nabízí se otázka:

Co se vlastně změnilo? Přestali jsme upalovat ženy. Ale začali jsme upalovat jejich symbol. Proč právě ženy byly za zlo považovány a představují pro společnost zlo a hrozbu do dnes?

A jaké to byly ženy, které společnost natolik pobuřovaly, že končily na hranici? Byly to ženy, které někoho trávily jedem? Nebo to byly ženy svobodomyslné, které měly „jed na jazyku“ a nebály se říct nepříjemnou věc nahlas? Spíše ty druhé. Často to byly ženy bez partnera, vdovy, ženy samostatné, ženy majetné – nebo naopak nemajetné a bez ochrany. Ženy, které vybočovaly.

„Jed“ si spojujeme s něčím škodlivým. S něčím, co ničí. Jenže při bližším pohledu zjistíme, že bez určité dávky „jedu“ to nejde. Bez kritiky. Bez odstupu. Bez schopnosti říct nepříjemnou věc nahlas. Problém totiž není v existenci jedu. Problém je v jeho dávce. A ve směru, kterým míří.

Nová doba, na venkově trávíme jedem v bio kvalitě, ve městě jedem ve velké kvantitě

Společnost se tedy naučila akceptovat téměř všechno. A přesto – jednu věc jsme úplně nezměnili. Potřebu hledat někoho, kdo vybočuje. Změnilo se mnohé, ale svobodné či rozvedené ženy pro společnost problém představují do dnes, pokud jsou navíc krásné, o to větší hrozbu představují.

A o tom více dva příběhy, příběh o jedu z venkova – v bio kvalitě a o rozmanitosti jedu z města ve velké kvanitě, tak po čem tedy hoří čarodejnice lépe?

Příběh o venkovském bio jedu z Jedovnic

Když se můj dobrý kamarád světoběžník, který se rozhodl po 40 zklidnit, „vyzenovat“ a pořídit si nemovitost mimo město, jelikož Brno ho dusilo nejen smogem, ale právě tím velkoměstským jedem, spočívajícím v rychlých soudech, povrchních vztazích a konzumnosti společnosti jako takové, rozhodl se pro oblast Jedovnic.

Zprvu jsem se snažila mu to rozmluvit a to nejen z důvodu, že s jeho „částečně ženskou duší“ přijdu o jednu z mých nejlepších kamarádek, ale především proto, že jsem si sama nedokázala zodpovědět otázku, co v této sic krásné, ale i přesto však čistě letní rekreační oblasti bude celoročně dělat, neb bude ho bavit po celý rok jen plavat a běhat?

Říkejme tomuto kamárádovi Kryštof, neb je zcestovalý jako onen Kolumbus, nedal na mou skepsi, a i přes ni se loni na jaře odstěhoval. Jaro vystřídalo brzy léto, kdy jsem ho v Jedovnicích navštívila a i přes mé osobní okouzlení touto oblastí jsem mu položila opět tu stejnou otázku: „Co zde budeš v zimě dělat?“

Kryštof mi odpověděl, že zimu už bude trávit s jeho budoucí partnerkou a to aktivitami, při nichž se lože neopouští, takže lokalita jako taková nebude hrát až tak zásadní roli.

Přišel podzim a po něm v prvním zimním měsíci tu pravou Kryštof skutečně poznal. Rozuměli si ve všem, od lože, přes kynologii až po účetnictví. Byla krásná, mladá, rozvedená, byl z ní nadšen.

Holka modrooká nesedávej u potoka (si hlavně nikomu na klín)

Až do okamžiku, kdy přišla první zimní venkovská zábava, a ta se stala bohužel však i jejich poslední. Pár tanečků, pár piv a panáků a poté přišel ten zlomový nešťastný moment. Sedla si někomu na klín a to se na vesnici neodpouští.

Hned druhý den ráno, ještě dřív než si stačila dát první kafe a prášek proti bolesti hlavy, už měla sbalené veškeré saky paky do nákupních tašek jednoho nejmenovaného nadnárodního řetězce potravin, tedy pro Kryštofa symbolu neoblíbené konzumní společnosti, a mazala tam, odkud přišla. Kryštof tak jeho dlouholetý boj s konzumním nastavením a povrchností společnosti města vyhrál. Vyhrál však i boj, který už od 16.století naši společnost sužuje ? Tedy boj s předsudky, kdy ženy představovaly a představují i do dnes symbol zla?

Když jsem se ptala mého kamaráda světoběžníka, co se stalo poté, nejdřív nechápal, co myslím tím poté. Konkretizovala jsem to : „Co se stalo mezi ní a tím mužem, kterému si sedla na klín? Proběhlo ještě něco?“

Kryštof odpověděl: „Ne, to neproběhlo. Ale Barunko, tak to přece pochop. Jsme na vesnici, přece tady nebudu za vola.“ A tím jsem pochopila vše.

Kolumbus pod tlakem – aneb nebýt macho na vesnici, znamená, že i jeho upálí na hranici

Kryštof, který procestoval celý svět a rozhodně nikdy nebyl žádný macho a právě proto jsem zmiňovala jeho „částečně ženskou duši“, avšak v boji proti tlaku společnosti a pomluv vesnice, se světoběžník rozhodl hned po první dílčí prohrané bitvě složit zbraně. Velmi brzy tedy pochopil, že po boku krásné, mladé, rozvedené a navíc fiančně zajištěné partnerky, by mu na vesnici nikdo už ani neprodal či nepůjčil baterky.

Jeho krásná, mladá rozvedená – tedy pro společnost poběhlice, sic ho rychle uhranula, o to však rychleji jedem v bio kvalitě na hranici vzplanula. Jinak to na vesnici totiž nefunguje. Soudy lidí na rozdíl od těch institucionálních, fungují rychle, přímo, ale alespoň víte, na čem jste.

Sofistikovaný jed z města, aneb jak se během 4 let stát z „prostitutky“ „transvestitou“

Tímhle příběhem ale „jed“ nekončí. Jen mění prostředí. A právě tady začíná druhý příběh. Příběh z města, ve ketrém jsem se se jménem Barbara narodila, žila a žiju do dnes. Jméno, které znamená „jiná“. Pro Římany – byl barbar nepřítel, vně hranice římské říše usídlen, útočíc na její hranice se spolu s celkovým úpadkem tehdejší společnosti podílel na pádu římské říše.

Dlouho jsem byla svobodná, bezdětná, poté vdaná – krátké období svatého klidu, poté rozvedená a stále bezdětná, tak zřejmě je to tedy tradice, že takováto žena není společností kladně vnímána jako pořádná samice, to už spíše jako poběhlice, neb sic se doba změnila, stále k tomu máme sklony, pořádat už přes 400 let ony hony.

Když jsem si šla vyzvednout klíče od domovních dveří bytového domu, ve kterém se nachází můj nájemní byt, měla jsem už dopředu sevřený žaludek, co to zase bude za drahocenné informace, které si budu muset vyslechnout. Pronajímatel, Statutární město Brno, v zastoupení městské části Brno Sever, mě totiž, coby rozvedenou, samostatně bydlící i fungující ženu, v minulosti bohužel už nejednou označil za „prostitutku“ a můj byt, ve kterém jsem jako podnikající fyzická osoba, měla logicky i své sídlo za „privát“, kde by na to jinde totiž vzala.

Handicapovaný inkvizitor a transvestita s kočárkem

S nemalými obavami jsem se posadila k přepážce na bytové správě městské části Brno Sever a zazvonila na zvonek technika majícího bytový dům Statutárního města Brna pod svým patronátem, držíc svého čtyřměsíčního syna v náručí, utírajíc si pot z tváře poté, co jsem i s kočárkem musela překonat schody u vstupu, protože bezbariérovost je zjevně stále jen marketingová fráze, nikoliv realita.

Očekávala jsem mnohé. Ale opravdu rozhodně ne to, co přišlo.

Že však během čtyř let přestanu pro pronajímatele být pomyslnou „prostitutkou“ a po porodu se ze mě dokonce stane „transvestita“, to bych nečekala ani omylem.

Je-li už takto „zásadní pravda“ takové váhy a charakteru, údajně se nejlépe ví a sděluje ve třech. Dozvěděla jsem se ji od dvou úřednic a právníka téhož odboru. Podle nich má z mého bytu vybíhat spoře oděný muž v paruce a dámských šatech. A ten má prý, stejně jako dříve ona „prostitutka“, narušovat mravní výchovu dětí a mládeže.

Dokonce prý existují i videa. A že mám očekávat, že bude proti mé osobě zahájeno v brzké době nejedno trestní řízení.

Úřednice pokyvovaly hlavou. Právník odboru bydlení mě propichoval pohledem, pranýřoval paragrafy a já seděla na místě, stále se synem v náručí a říkala si, že evoluce nabrala opravdu nečekaný směr. Hlavou mi proletěla myšlenka o 15 kg navíc, o změně účesu, kdy na místo dlouhých vlasů mám mikádo, které však může připomínat střihem paruku, veškeré oblečení mi je stále malé či na mě různě ve švech praská, a jelikož beru svou váhu za momentální, nikoliv však finální, odmítám si na sebe pořídit stan na slony, zároveň jsem si vzpomněla na slova otce mého dítěte, že se chovám a i přemýšlím jako chlap (nevím sice jak a proč k tomu dospěl) a tak jsem usoudila, že je to možné.

Stačí jeden porod – a žena získá novou nálepku a stane se z ní tranvestita, zřejmě tedy přejde do pomyslného čarodějnického důchodu, a když už nemůže pohledem uhranout, je však při tom stále sama a nějak funguje, tak to, že se stane mužem převlečeným za ženu, se o ní traduje.

Abych celý ten hon na čarodějnice (ať už v podobě prostitutky či transvestity) ukončila, s ohledem na pláč mého dítěte jsem se omluvila, poděkovala za informace a rozhodla se odejít. Pro odchod z budovy bylo nutné opět překonat vysoké schody.

Z pomyslné svaté trojice jsem se rozhodla požádat o pomoc s kočárkem samozřejmě logicky muže, tedy onoho právníka. Ten, který mě ještě před chvílí s jistotou označoval, hodnotil a „upaloval“, najednou změnil svou tvář a z odhodlaného inkvizitora se stal pokorný beránek. Sklopil zrak a řekl, že je handicapovaný a že mi pomoci nemůže. A zmizel zpět ve své kanceláři. Obě úřednice se rozprchly. A tak stejně jak jsem kočárek do schodů vynesla sama, tak jsem jej i sama snesla – jen doufám, že mě u toho opět někdo neviděl a nenazval mě opět transvestitou – neb bezbranná žena by plačíc před úřadem čekala na muže zachránce, kdežto fyzicky zdatný transvestita si s tím poradil sám.

Pro voly, zde máme přes 400 let, stále stejné symboly

Změnila se tedy doba? Nebo nezměnila? Copak jsme vážně takoví voli, že přes 400 let máme pro zlo stále stejné symboly?

V kontextu těchto dvou příběhů – o jedu z venkova a o jedu z města – si na to musí odpovědět každý sám. Každopádně tato doba je natolik rychlá, že než stihneme my sami změnit roli, společnost nám ji přepíše sama.

A tak zbývá poslední otázka: Po čem taková čarodějnice hoří lépe? Po jedu z města, nebo po jedu v bio kvalitě z venkova?

Možná by stálo za to se konečně zamyslet nad tím, proč stále pálíme ten samý symbol a co vlastně tato symbolika ve skutečnosti znamená.

Protože pokud se nezměnila za posledních čtyři sta let, zřejmě se nezmění ani letos. A tak ani letos volanty ze sanitek zapalovat nebudeme.

A nad „jedem“ v podobě upřímnosti, který máme na jazyku, raději nepřemýšlejme vůbec. A tak jsem mou odpověď právníkovi odboru bydlení strany jeho: „nemohu Vám s kočárkem pomoci,jsem handicapovaný“ v podobě jedu, který jsem měla na jazyku: „nemohla jsem si nepovšimnout a to především nejen fyzicky“ raději spolkla.