Z Cambridge do Pelhřimova a zase zpět

Plnit si sny je určitě fajn, ale mnohem lepší je zažívat věci, o kterých se člověk snít ani neodvážil.

Můj první pokus o stáž na Cambridge nebyl úspěšný. Hodinky jsem si posunula o hodinu dozadu a bederní ploténku o centimetr doleva. První tři dny jsem tak místo památek obcházela doktory. Obcházela je silné slovo, protože jsem nemohla chodit vzpřímeně a zároveň ujít více než 10 metrů bez půlminuty na procitnutí z mdlob a vydýchání bolesti. Děsivé historky o britském zdravotnickém systému se bohužel zakládají na pravdě. Nejdřív jsem se belhala od přepážky k přepážce, abych se zaregistrovala, a následně dvě hodiny čekala na verdikt, jestli jsem dostatečně nemocná na akutní příjem, nebo půjdu zpátky domů. Nakonec to bylo něco mezi, poslali mě do jiného pavilonu, kde mě po další půlhodině přijal mladý a velmi, velmi atraktivní lékař. Aspoň něco. Snažila jsem se proto svůdným mrkáním vyhnat slzy bolesti z očí a křivý křečovitý postoj přeměnit v sexy pózu, ovšem bez úspěchu. Když už ne telefonní číslo doktorovo, dostala jsem aspoň kontakt na fyzioterapeuta, což byla také jediná pomoc, které se mi dostalo. Ovšem - zcela zdarma! Díky, NHS!

Bolest se stupňovala, a tak jsem se rozhodla pro radikální řešení. Jet domů, rozloučit se s rodinou, a zajet do Pelhřimova a prohlédnout si, do čeho jdu. Jelikož teď čtete tento text, je jasné, že do Pelhřimova jsem nakonec nedojela. Ještě zkrátka nenastal můj čas. Místo toho jsem po úspěšné operaci, která byla mimochodem také zcela zdarma (díky, ZPMV ČR), strávila dva krásné jarní měsíce doma, s donáškou teplých obědů každý den, a s 80% výplaty díky slovinské nemocenské. Všechno hezké ale jednou končí a i z mamahotelu vás můžou vykopnout, a tak mi rodiče sbalili kufry a vyslali zpátky do světa. To by ani tak nevadilo, kdybych si nemusela nejdřív na tři týdny střihnout návrat do Slovinska. Je to trochu zvláštní, ale během mé nepřítomnosti se ostatním čas nezastavil a prostě si žili dál své slovinské životy. Konečně jsem se proto vypravila na podruhé do Cambridge, rozptýlit anglické gentlemany a zachránit je od anglických žen.

Anglie. Země, kde pravá strana je levá a v podstatě vůbec nic nedává smysl. Země mátového sosu, teplého piva a smažených ryb. Vývoj všeobecně sice občas vede do slepé uličky, ale chce to hodně silný smysl pro tradice, aby se z takové chyby stala národní pýcha. Od stupidních měrných jednotek, přes velmi podivně ražené mince až po oddělené kohoutky na teplou a studenou vodu. Ale dost stěžování si, od toho mám Slovinsko. Do Anglie jsem se zamilovala, do Cambridge ještě víc. Historie na vás dýchá na každém rohu, každá cihla je starší než...než cihly někde jinde. Jen kdyby to pivo tady nestálo přes 5 liber. Nejen že se většinou nedá pít, ale jsem si jistá, že při každém placení takové částky někde na světě zemře roztomilé koťátko. I tak jich mám na svědomí docela dost... :(

Jenže! Já tu nejsem na rekreaci, nýbrž na studijním výměnném pobytu, samozřejmě, navíc financovaného z evropských fondů a tím pádem i Vašich daní, děkuji mnohokrát. University of Cambridge, Department of Biochemistry. Nové místo, kde můžu páchat svůj výzkum. První věc, kterou ve vstupní hale uvidíte, jsou fotografie těch členů katedry, kteří získali Nobelovu cenu. Ano, správně čtete množné číslo, a také je jich tolik, že zaberou celou stěnu. Noaco. Naše hradecká fakulta zase byla v Heyrovského ulici, takže jsem na to zvyklá a připadám si jako doma. Krebsův cyklus jsem za studií proklínala, ale na Krebsův portrét teď každé ráno kývnu a řeknu "howdy, lad". Co se týče naší laboratoře, musím vyzdvihnout především pracovní dobu. Zatímco náš Franz Josef byl skřivan jako hrom a nastavil tak denní režim všem dalším generacím, Windsorové si rádi pospí a my tak začínáme kolem desáté. Dopolední čaj se podává hned v 10.30, což mi dává krásnou půlhodinku na zkontrolování emailů, facebooků a tinderů, což je, mami, vědecké diskuzní forum pro mladé doktorandy, něco jako moderní ResearchGate. Oběd většinou míváme ve 12.30 a odpolední čaj ne o páté, ale v 15.30, protože po úmorné práci si pauzu zasloužíme dřív. Moje práce samotná spočívá v klonování DNA, kultivování bakterií, exprimování a purifikaci proteinů, krystalizaci...nuda nuda, šeď šeď. Co je na mé práci ale nejvíc zajímavé a stojí za zmínku především, je Larson.

Larson je můj kolega, mladý doktorand, který byl ve špatný čas na špatném místě, a tak byl pověřen mým zaškolením. Naštěstí já jsem zrovna byla ve správný čas na správném místě, protože Larson kromě toho, že je chytrý, je taky neskutečně krásný, vysoký a charismatický. Napůl Němec, napůl Bermuďan, žijící v Kanadě, studující v Cambridge. Náš příběh se prostě píše sám. Bohužel, Larson mě nesnáší. Nejen že se ho neustále na něco ptám, stejně to potom udělám špatně, takže si zřejmě myslí, že plním nějaké integrační kvóty. No nic, já bych ho stejně nechtěla, protože...protože ho chtějí všechny a já bych pořád musela jenom žárlit. Tak. Nevadí. Kromě Larsona jsou tu totiž Britové. Všude. Shodou okolností mám pro anglické gentlemany slabost. Hlavně pro anglický přízvuk. Zašeptej mi do ucha "the rain in Spain stays mainly in the plain", a jsem tvá! Můj vlastní přízvuk je po dvaceti letech studia angličtiny někde napůl cesty. Už mě párkrát považovali za Američanku, což v tomto případě není úplná urážka. Důležité je, že není poznat, že jsem z Česka, na což jsem náležitě hrdá. Dva nezávislé zdroje navíc uvedly, že můj přízvuk je sexy, což je asi všechno, čeho jsem chtěla v životě dosáhnout, a můžu v klidu zemřít. Ale i když mi dopsat konečně tento článek trvalo několik měsíců, stále ještě nenastal můj čas. Až se tak ovšem jednou stane, rozprašte malou část popela po Cambridgeshire, protože tady jsem tak trošku doma.