Ilustrační fotografie v ČR nechceme!

Mám nevysvětlitelnou fobii ze žraloků. Nikdy jsem ale žádného naživo neviděla, jedná se tedy o strach z neznámého. Nejhorší jsou navíc ti velcí bílí. Dělá to ze mě xenofoba a rasistu?

Když mi rodiče dovolili podívat se na Čelisti, bylo mi asi deset a měla jsem opravdu radost. Byl to první krok k dospělosti. Dospělost v očích dítěte totiž začíná sledováním hororů, pokračuje posunutím večerky na devátou, a končí tím, že zjistíte, co se vlastně děje v oněch filmových scénách, které starostliví rodiče pečlivě přepínají. Film se mi líbil, sedmdesátkovým speciálním efektům jsem věřila a chtěla jsem víc! Postupně jsem tak shlédla několich dalších filmů se žraločí tématikou a byla jsem v pohodě dokonce i na dovolené v Chorvatsku, tedy až po několikerém ujištění, že tam žraloci nejsou a i kdyby, nejsem přece česká učitelka. Něco se zlomilo až o pár let později. Nevím úplně přesně, co se vlastně stalo. Každopádně jsem ze žraloků začala mít strach všude. Na přehradě, v bazénu, při extrémně vyhypovaných situacích dokonce i ve vaně. Během dalších let jsem fobii dovedla k dokonalosti a nyní nesnesu pohled na žraloka v televizi ani na fotce. Discovery Channel nebo National Geographic jsou pro mě tabu. Aby toho totiž nebylo málo, nesnáším jakékoliv záběry podmořského světa. Úplně nejhorší jsou záběry modré prázdné hlubiny. Žralok tam sice v tu chvíli není, ale mohl by! Co si budem, některé filmové scény je prostě lepší přepínat, i když jste dospělí. Že to jsou zrovna scény se žralokem ve filmu Hledá se Nemo, možná vysvětluje, proč jsem pořád single.

Nedávný osud nebohého Čecha v Egyptě zhruba odpovídá mé představě o pekle. Ve vší úctě k zemřelému, i já jsem v posledních týdnech neskutečně trpěla. Média se předháněla nejen v senzačních zprávách, ale také v nejděsivějších ilustračních fotkách. Řady vyceněných ostrých zubů, špičaté hřbetní ploutve, nebo jen hrozivý stín pod hladinou. Normálním lidem to možná tak nepřišlo, ale já se bála otevřít zprávy. Na počítači jsem radši na žádné informační weby vůbec nelezla, žraloka na velké obrazovce bych asi nevydýchala. I na mobil jsem se radši dívala jak padesátník na jídelní lístek, pěkně z dálky, z bezpečí, na délku paže, jak to má být. Teď snad nebezpečí už pominulo, i když děsivé věci se ve zprávách objevují pořád. Žraloky akorát vystřídaly tanky, tanky brzy vystřídají školní brašny, ty zase sněhuláci. Rusy už tentokrát snad dál nepozveme, školní brašnu možná konečně odložím a dostuduji, na film Sněhulák se pro jistotu vůbec nepodívám. Jedno je ale jisté, přijde další léto, prázdniny, české učitelky vyrazí k moři, a moje fobie dostane zase pořádně zabrat.

Dost možná jsem jediná na světě s tímto problémem, ale je rok 2018 a menšiny mají zelenou. A já se proto ptám, kdo určuje, který obsah je nevhodný, nemorální a mládež kazící? Proč jsou rakovinou rozežrané plíce na krabičkách cigaret v pořádku, ale rozmašlované mozky po autonehodách jako odstrašující příklad sloužit nemůžou? Vykukující části ženských i mužských těl musí být řádně rozkostičkovány, ale paryby si takový respekt nezaslouží? Zakládám proto Českou selachofobickou společnost, která bude mít za cíl zakázat všechny ilustrační fotografie zobrazující žraloky jakéhokoliv druhu. Nesmí se ani naznačovat! Vymýtíme také dokumentární filmy a horory. Nejdřív ze všeho ale zakážeme název selachofobie, protože opravdoví selachofobici se bojí i googlit cizí slova, ze strachu, jaké všechny obrázky si na nás ty kruté internety přichystají. Achjo, já se asi nikdy nevdám... :(

 Jak se fobie zbavit, netuším. Rozhodně nechci zkoušet metodu mé sestry, která se mě v dětství pokoušela vyléčit z dalšího strachu, tentokrát z pavouků. Tiskla mi proto obličej těsně k obrázku obřího sklípkana v encyklopedii. Nos se mi rozplácl o osm pavoukových očí, já jsem vřeštěla a snažila se vymanit ze sevření starší a silnější sadistky. Ta po mně skákala s pokřikem "dej mu pusu, dej mu pusu" a rodiče většinou napomenuli mě, ať tolik nekřičím. Že léčba šokem nebyla úspěšná, asi zdůrazňovat nemusím. Útěchou aspoň je, že se ze sestry nestala psycholožka. Místo toho si své sadistické choutky tiší v zubařském křesle. Já si zase svou pomstu vychutnám na dětech! Zatím se sice tvářím jako hodná a cool teta, ale ten okamžik jednou nastane. Minule jsem už už nebohou neteř předhodila dinosaurům, soucit mě ale nakonec přemohl a z Dinoparku jsme odešly zase obě. Tak zatím vyčkávám a uvidím, jaké jiné strachy do malých hlaviček budu moct zasít. Do Mořského světa s nimi ale rozhodně nepůjdu...