Cestování "v čase"

Znáte to. Začalo to tradičně. Ať už jde o přípravu na služební cestu, nebo dovolenou, vždy máte naplánováno, co všechno musíte udělat, abych jste mohli s klidem v duši opustit kancelář. Naplánuje si, co všechno musíte stihnout. A protože počítáte i s nenadálými událostmi, vytvoříte si i časovou rezervu. Přesto všechno odcházíte poslední den z práce minimálně s dvouhodinovým zpožděním. Plán neplán. Už vás slyším. Stačí jeden seminář a musíš vědět, jak vytvořit svůj time management tak, aby se něco podobného nemohlo stát. Seminářů jsem již absoloval několik, ale výsledek je vždy stejný. Nejdříve jsem hledat chybu u školitelů, pak u sebe a nakonec jsem se smířil s tím, že "lepší už to nebude". Přesto jsem nerezignoval. Stále vytvářím plán, stále lépe se snažím odfiltrovat vliv "mimořádných událostí". Včetně toho, že si stanovuji, co je opravdu nutné a co počká a mohu to vyřídit až po návratu. Před poslední služební cestou jsem tak odcházel z práce s hodinovým zpožděním (že by přece jen zlepšení).

Po cestě domů jsem dostal neodolatelnou chuť na dobrou kávu. Protože nikde cestou není žádná kavárna, musel jsem si ještě najít důvod pro malou zajížďku. A pak mi to došlo. Vždyť ještě nemám jízdenku na MHD. Brzy ráno, kdy musím jet na vlakové nádraží, nemusí fungovat automat na jízdenky. A otevřená trafika je již pouze v shopping parku, kde jsou i kavárny.

Díky tomu jsem si mohl poručit střední capuccino a takto posilněn jsme si šel koupit jízdenku na MHD. Plný optimismu a dobré nálady jsem v trafice vyjímečně nepožádal o jízdenku na metro, což se mi většinou stává a bývá to doprovázeno komentáři ve smyslu "Pane Vy asi příliš často městkou dopravou v Ostravě nejezdíte, viďte?".

Proč cestování v  čase? Protože mnohdy nasedáte do vlaku dvacáteho prvního století a další vlak, do kterého musíte přestoupit v Praze zůstal 40 let pozadu. To se mi také stalo, když jsem cestoval před rokem vlakem z Ostravy do Ústí nad Labem. V Ostravě jsem nastoupil do Pendolina, v Praze přestoupil na rychlík, ve kterém vagon 1. třídy vypadal úplně stejně jako před léty. Stejně neuklizený a neútulný. Jedinou vyjímkou bylo to, že sedadla byla nově přečalouněna. Řeknete si, jak můžeš usuzovat ze zkušenosti před rokem. Vždyť pokrok jde neustále dopředu a konečně se dotknul i našich drah. Ale podobnou zkušenost jsem získal i před dvěmi měsíci. Vracel jsem se z Kanady a z letiště Václava Havla cestoval přímo na vlakové nádraží. Po příjezdu na Wilsonovo nádraží v Praze jsem zjistil, že jediný vlak, který ještě jel před jedenáctou večer je "Košičan". Jako by vypadl z oka stejnému vlaku, kterým jsem jezdil jako student. Včetně nepřizpůsobových občanů a opilců.

Samotné cestování "v čase" začíná nastavením budíku, který si několikrát zkontrolujete. Dodatečně zjistíte, že cappucino bylo sice výborné, ale nějak nejde dohromady s tím, že byste měl co nejdříve usnout. Musíte totiž vstávat před čtvrtou. Nakonec usínáte před dvanáctou. V mém případě usínám tvrdě a hluboce.

Vzbudil jsem se už o půl čtvrté. Stálo by mi to sice ještě za "malé" usnutí, ale přece jen nechtěl riskovat, že neuslyším budík. Jednu výhodu to mělo. Trolejbus jsem tak bez problémů stihnul a pět nula pět stál před hlavním nádražím. Vlak přijel včas. Zaregistroval jsem hlášení, že vagóny jsou řazeny obráceně. Po delším zkoumání informační tabule jsem zjistil, že se musím přesunout na druhou stranu. Můj vagón totiž nebude na konci, ale na začátku vlaku. Až po nalezení místa jsem si uvědomil, že přece jen malý problém vznikl. Můj požadavek na paní pokladní, aby mi vystavila místenku po směru jídy, se právě stal bezpředmětným.

Další část jízdy už měla jen pozitivní ráz. Jakmile přistoupili cestující ještě v Šenově, přišla průvodčí s nabídkou welcome drinku. Samozřejmě jsem si vybral bohemku "alkoholickou". Byla to pro mě příjemná změna, protože jinak vždy ráno jezdím autem. Dnes jsem prostě mohl zvolit lehké alkoholické "opojení".

Cestování v čase se tentokráte nekonalo. Na hlavním nádraží v Praze jsem, po přestoupení do rychlíku na Plzeň, zjistil, že jeho konečná stanice je Mnichov. Souprava tak zářila čistotou a vůz první třídy byl dle předpokladů na svém místě a to na konci vlaku. Navíc z poloviny byl tento vůz tvořen barem a několika stolky.  Mohl jsem tak v klidu posnídat a užít si zbytek cesty.

Byl jsem tak více něž spokojen. Z Ostravy jsem vyjel v 5:27 a v 10:50 jsem již vystupoval na nádraží v Plzni. Navíc jsem po cestě ve vlacích udělal většinu práce, která se mi nakupila za poslední 2 dny.

Přeji nám všem, abychom napříště měli již jen pozitiní zážitky z cestování vlaky po České republice.