Posměch, sliby a nezájem, tentokráte naoranžovo

Pokud se dívám na televizi, zapínám ji a vypínám hned, co začne či skončí film, který mě v programu zaujal. Bývá to většinou kolem deseti hodin, takové ty filmy na dvojce, kde je poskytnut luxus titulků a nemusím tedy poslouchat hlas nesympatické herečky, dabující každý druhý pořad anebo každou čtvrt hodinu sledovat deseti minutový sled přihlouplých reklam na čisticí prostředky, které si nějaké slečny balí do kabelky, když jdou na rande.

Někdy však jen tak z nudy zapnu televizi a doufám, že dávají něco trošku koukatelného, jako třeba dnes. Když jsem po pěti minutách hledání našla ovladač zapadlý mezi polštáři, netušila jsem, že se budu tolik bavit. Nejdříve tedy obrazovka podivně zoranžověla, což se mi zdálo trochu podivné, ale hned jsem pochopila, když mezi mikrofony vykoukla hlava předsedy a místopředsedy ČSSD. Bohužel akorát začínal brífink strany zakončující den velkých proslovů, to naštěstí ale nebránilo tomu, abych ještě zaslechla či zahlédla pár perel. Vlastně, poslouchat to celý den, hlava by mi třeštila myšlenkami, jak jim to může někdo sežrat. Samé sliby a kritika toho, co dělají jiní. To už jsem slyšela tolikrát. Proslov pana Sobotky k novinářům jsem tedy pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven. A proslov pana Haška jsem vynechala úplně, vsadím se, že jsem ho, možná trochu obměněný, už stejně párkrát slyšela. Poté ale začal pan Valtr Komárek. A já si po chvilce říkala, co mezi nimi vůbec dělá. Z jeho úst slova o snaze zlepšit život českých občanů nevyzněla falešně, jako z úst jeho předřečníků. Mezitím se na tváři místopředsedy Haška střídal posměch, nezájem a těžce skrývaný úsměv. Ano, pochopila jsem, co si myslí. Pan Komárek bohužel jeho výraz neviděl a dál (myslím, že ze srdce) hovořil o tom, jak chce diskutovat o programu strany, které je členem, s obyčejnými lidmi. Jako by mu ti okolo neřekli, že si do toho od nikoho mluvit nenechají. Tedy, pokud ten někdo nebude držet tlustou obálku, to by to pak nejspíš nějak šlo.