Pět minut, aneb jak zkrotit školství v České republice

O přestávce se ve třídě děje leccos a podle toho se z třídy ozývá i určitý hluk. Pokud projdete na osmiletém gymnáziu kolem otevřených dveří primy, může se dokonce stát, že na vás vyletí nějaký malý človíček nebo svačina, minimálně bude z útrob třídy vycházet hlasitý smích a křik. Za dveřmi tříd vyšších ročníku je ale ticho. Zdá se, jako by tam nikdo nebyl.

A mnohdy tam skoro nikdo také není. Vyšší ročníky se stěhují během přestávek do učeben na druhém konci školy a to při čtyřech patrech budovy zabere docela dost času. Navíc je na každý předmět zapotřebí jiné učebnice, takže minimálně párkrát za den člověk sejde až do suterénu k šatnám a zase zpátky. Stěhování tedy celkem zabere nějakých pět minut. To je přesně tolik, kolik ministr školství Josef Dobeš navrhuje, aby přestávka trvala. Bravo, naše školství je v tak skvělé kondici, že minuta přestávky navíc se stává nejdůležitějším problémem ministerstva školství.

Ale zpět. V úterý mám devět hodin, začínám matematikou, končím tělocvikem, oba předměty mám tuze ráda, proto jsem velmi nadšená, že můžu ve čtyři hodiny přeskakovat kozu v ztemnělé tělocvičně, za jejímiž okny se pomalu snáší tma. Zvláště šťastná jsem, pokud mám na druhý den několik testů, to si pak s chutí vyběhnu na hřiště, které oběhnu třeba desetkrát bez ohledu na nějakou tu kapku deště, přestože lidé za plotem se choulí do kabátů a vytahují deštníky. Mám tedy devět hodin, devět hodin bez jediné pauzy na oběd, pokud nepočítám patnáctiminutovou přestávku po čtvrté hodině, kdy není v jídelně do minuty ani jedna prázdná židle.

Myslím, že by se pan ministr mohl zaměřit na každý typ školy zvlášť. My na osmiletém gymnáziu nemáme učivo lehké jako na některých jiných středních školách a přesto, že nám bylo vtloukáno do hlav, jaká jsme elita, několikrát nám bylo učiteli řečeno, že jsme hloupí. A učitelův názor se odrazil na známkách. Ty nám byly dávány za vinu, společně s tím, že se neučíme. O chybě ze strany učitele, byť by to byl jen těžký test, nemohla být řeč. A k tomu všemu nemáme mít ani deset minut volna mezi hodinami? Cožpak pan ministr není člověk? Nechodí na záchod a ani nejí? Tak to mu nevěřím.