Opovaž se pracovat, stávkokaze!

Abych byla upřímná, jestli se ve čtvrtek nedostanu do školy, vadit mi to moc nebude. Devět hodin bez jediné přestávky na oběd a kompozici z matematiky klidně oželím. Přesto nemohu jen tak poslouchat ty obyvatele českého státu, jež jako tupé stádo nepřemýšlejících ovcí provolávají urážející hesla o ministru financí a všechny zde přemýšlející zastrašují stávkou snad všeho co jezdí.

Ale proč všichni ti tak hrozně chtějí stávkovat? Mnoho z nich házelo před rokem do urničky hlas jedné ze stran, které nyní utvářejí koalici a jejich program byl, myslím, velmi jasný. Tudíž jsme si před rokem zvolili cestu, kterou se budeme následující čtyři roky ubírat, cestu, jež odpovědně vede  z krize směrem k jisté budoucnosti. Jenže teď zase všichni obrátili a chtějí se sami nakapsovat. Neříkám, že by režijky či stravenky, které určitá skupina zde pracujících dostává, byly pro jednoho taková suma peněz, ale pokud už jsou někteří takto zvýhodněni, proč ne jiní? Proč moje matka, jež pracuje jako učitelka, nemá zdarma všechny učebnice, jež bych potřebovala nejen já nebo moje sestra, ale i sestřenice z desátého kolena? Chraňpánbůh, nepochopte má slova tak, že bych snad po naší vládě ony učebnice chtěla. Jen si prostě myslím, že málo českých občanů si ještě pamatuje ono přísloví: "Každý svého štěstí strůjcem." Podle kterého by to mělo být asi takhle: Nechceš pracovat? Bydli si pod mostem, od nás nedostaneš ani korunu. Chceš pracovat, ale mozek nic moc? Pracuj, ale nekritizuj rozhodnutí, kterým nerozumíš a neflákej se támhle po stávkách. Vystudoval jsi vysokou školu? Uvědomujeme si, kolik úsilí tě to stálo, tudíž si nech to, co vyděláš, my tě o to neobereme a neobdarujeme tím tu línou lůzu, jak by to rádi udělali ti nalevo.

Závěrem bych ráda poděkovala paní řidičce z nevím odkud, jež mě během svých pěti minut slávy, které jí udělila někdy včera k večeru Česká televize, pobavila rozhořčeným spíláním nad údajnými stávkokazi, tedy těmi, jež ve čtvrtek chtějí pracovat. No kde to jsme?