Vládní kádrová politika v Bruselu selhala

Pro ministra Síkelu zbyla v Evropské komisi agenda mezinárodní spolupráce, což by bylo celkem normální, kdyby se vláda Petra Fialy několik měsíců předem nevytahovala, že se Síkelou získá jakési významné portfolio.

Když ho nezískala, kdyby alespoň netvrdila, že okrajová agenda mezinárodní spolupráce vlastně tím významným portfoliem je.

Skutečnost je velmi prostá: Jozef Síkela za svůj život žádné zvláštní schopnosti neprokázal. Kariéru udělal v bankovnictví, které o něj ale v roce 2020 ztratilo zájem. Rakouská Erste se ho zbavila a nikdo jiný už mu dobrou pozici nenabídl. Jozef Síkela se tedy vrhnul na politiku a s pomocí sobě podobných v hnutí STAN se stal ministrem - nahradil svého přítele Michalíka, který se ministerského postu vzdal vzhledem k pověsti, kterou měl.

Jako ministr průmyslu nadělal Síkela řadu chyb - od promeškaných šancí zastropovat cenu elektřiny až po zcela nesmyslný nákup plynovodů, které jsou v podstatě k ničemu. Předsedkyně EK vzala tedy českou nominaci na eurokomisaře a svěřila mu agendu, ve které se od Jozefa Síkely nic nečeká a kde také nemůže nic moc pokazit.

Vláda se dnes závistivě ohlíží za portfoliem Slovenska, které do EK vyslalo zkušeného, schopného a pracovitého eurokomisaře Šefčoviče, který bude mít na starosti obchod, tedy skutečně silné portfolio. Slovenský premiér nic předem nevyhlašoval, s ničím se nechlubil a možná by se dalo i říct, že v rámci EU má Slovensko pozici oponentní země.

Premiér Fiala si liboval, jak je v Bruselu oblíbený, jak skvěle je hodnoceno jeho předsednictví a jak úžasně se mu daří prosazovat celoevropská řešení. Pravda je evidentně jiná - Česko je v rámci EU méně významným členem a vláda se svou kádrovou politikou prostě neuspěla. Nominovala slabého kandidáta, protože právo nominace si podržela parta kariéristů STAN a k těm se kvalitní odborníci a lidé s profesní autoritou prostě nehrnou.

Příběh Jozefa Síkely je smutnou vizitkou pozice, kterou jsme si za pouhé dva roky v Bruselu vytvořili.