Uvažujme zdravý manželský pár. I předkové obou byli po generace fit. Žena během těhotenství chlastala jako duha a narodilo se hloupé dítě. Lze předpokládat, že příčina bude spíše v ethanolu než v genech. Dědičný hřích podle mne rovněž neznamená, že člověk je z podstaty špatný, ale spíše, že je "rozbitý" tzn. z podstaty dobrý, jen se někde něco pokazilo.

Popisujete Boha jako sadistického tátu, který se vyžívá v trápení svého syna. Napadá mne jiný možný úhel pohledu: Je válka, Boží přátelé padli do zajetí, posílá tedy vynikajícího bojovníka (syna), aby je vysvobodil. Oba ví, že mise je nebezpečná, že se neobejde bez šrámů, ale stojí jim to za to. Smrt v tomto případě není definitivní, je přemožena vzkříšením, čímž je zbavena absolutní moci i nad Božími přáteli. Myslím, že tato interpretace se více blíží křesťanské víře. Samozřejmě, je to jen víra, tomuto věřit mohu a nemusím, nelze to nijak dokázat ani vyvrátit. Tvrdím ale, že to není víra úchylná.

Mimochodem i já Vám z celého srdce přeji, abyste se setkal s milujícím Bohem.

No, to jste ovšem celý příběh velice výrazně přemaloval. Poslat do války bojovníka by smysl mělo (i když pokud by měl být Bůh všemohoucí, tak žádného nepotřebuje). Obětovat sebe sobě samotnému (pokud vezmeme ten výklad, že by Ježíš měl být Bůh), aby mohl někomu odpustit, to je nesmysl. Obětovat někoho jiného, abych mohl někomu odpustit, to je taky totální nesmysl.

Paradox ateisty. Neberte to jako útok na svoji osobu, ale musím konstatovat, že bohužel ani vy nic nevíte, ale věříte....

Paradox věřícího. Ačkoliv o bohu nic nevím a ani vědět nemohu, toliko v něj ve strachu z vlastní konečnosti věřím, tvrdím, že bůh vás velmi miluje.

Až se pane Balabáne srovnáte s faktem, že křesťanství a katolicismus není jedno a totéž, možná začnete křesťanství, jako životní filozofii velké množiny věřících, kteří nejsou členy žádné církve, rozumět lépe.

P.S. Naprostou většinu dogmat o kterých se zmiňujete, si vytvořily církve, což jsou institucionální subjekty sloužící k vedení těch, kdo svou vírou v Boha potřebují sdílet. Podobné omyly vytvářejí paradox tvrzení, že tak zvaně vědecké zdroje tvrdí že jsme národem ateistů a na druhé straně jiné zdroje tvrdí, že jsme nejvíce spirituálním národem Evropy.

Odmítnutím dogmatu o dědičném hříchu veškeré křesťanství končí. To je prostě věc, se kterou nic nezmůžete, a je úplně jedno, jestli jste v nějaké církvi nebo ne. Katolická církev má pouze toto dogma natvrdo stanoveno jako závazné. U církví protestantských se o něm zas tolik nemluví, ale to nemění nic na faktu, že aby někdo věřil v Ježíše, musí přijímat dogma o dědičném hříchu, protože jinak nemáte koncept hříchu, a bez něj se celá úloha Krista stává zcela zbytečnou. A v tom případě daný věřící už není křesťan, ale prostě jenom něcař v křesťanském hávu.

Karel Havlíček Borovský:

"Bože milý, jsi-li,

chraň duši mou, mám-li jakou"

Bůh nemůže být současně vševědoucí, všemohoucí a spravedlivý, protože by to, co se všude děje, nemohl dopustit.

Můj táta vyrůstal v siročinci a byl vychováván řádovými sestrami. Celý život na ně vzpomínal s láskou, protože až jako dospělý dospěl k názoru, že člověk by měl žít v nějakém řádu, čili sestřičky ho naučili látat, skládat si věci apod. Ale také vzpomínal na to nekonečné modlení a tzv. roráty...Věřící člověk se z něho ale nestal: a já když jsem se ho kdysi ptala, tak jsem dostala tuto odpověď: Nechápu, když je Bůh spravedlivý, tak jak může připustit, aby umíraly děti hlady...a v tom mu musím i já dát za pravdu...Nikomu se nebere osobní svoboda v co chce věřit, ale víra by se neměla vnucovat. 

Máte správný názor na vynucování víry.

Stejně scestné jako je vnucování, tedy přesvědčování jiného, věřit v existenci Boha, je stejně nesmyslné přesvědčovat věřícího pomocí pseudovědeckých argumentů, o neexistenci Boha.

Skvělý soubor, jen tu paní určitě nepřesvědčíte. 

Nevím, kde se v někom bere pocit, že musí někoho jinak smýšlejícího, přesvědčovat o své pravdě.