Jak jsem prohrál

Dnes bych se chtěl zamyslet nad internetovými diskusemi, spory a hádkami. V jedné z nich jsem včera prohrál na celé čáře.

Většina z vás to jistě zná. Ať už na facebooku nebo jinde, občas se s někým pustíte do řeči na nějaké téma s tím, že vám jde o nějakou věc, jenomže po čase se diskuse stočí ad hominem, tedy místo diskuse k věci se už probírá jenom to, kdo, je větší pitomec případně mentálně vadný člověk, padají různá prohlášení o tom, že by dotyčný měl vyhledat péči psychiatrů a pod., protože vaše argumenty jsou přece tak dobře formulované a podložené a on má pořád tu drzost to neuznat.
Včera jsem přestoupil onu pomyslnou hranici ještě únosného a po několik dní se táhnoucím sporu, jehož jádro se přesunulo od věci k osobám vedoucím diskusi, jsem už ztratil trpělivost a vynadal jsem dotyčnému jak svini do koryta. V návalu vzteku a frustrace nad tím, že i když mám uznání pro některé jeho teze, on nejeví ani ždibec ochoty uznat některé moje argumenty, jsem nad možnými důsledky nepřemýšlel a prostě jsem to udělal. Litoval jsem toho prakticky hned v zápětí.
Nejde ani tak o to, že jsem dotyčného urazil. Myslím si, že při všech jízlivostech a nadávkách, které se vyskytují prakticky všude na internetu, kde je čtenářům či divákům dána možnost vyjadřovat svoje názory, je prakticky už nemožné někoho urazit, ať by šlo o sebehnusnější nadávky. Jde o to, že jsem se zachoval tak, jak to protistrana očekávala a potvrdil jsem tím to, co o mně tvrdil, totiž, že veškerá motivace mého jednání v oblasti kritiky náboženství se zakládá na nenávisti. Prohrál jsem vlastním přičiněním.
Jsou lidé jako třeba Thel Thomas Akira, jehož článek jsem tady zveřejnil, který ačkoliv jeho jednání považuji v pár ohledech za hodně arogantní a povýšenecké, prezentuje argumenty a teze, se kterými stojí za to polemizovat a myslím si, že má smysl věnovat pozornost jeho názorům. A potom jsou tady lidé, kteří nehodlají vest dialog, ale využít všechno, aby vám řekli, že jako člověk nestojíte za nic. Je potom velkou chybou potvrdit jejich domněnku tím, že se zachováte přesně podle toho, z čeho vás osočují.
Ano, přiznávám, že jsem prohrál. Přiznávám, že se občas i při nejlepší vůli chovám jako hulvát, za jakého mě věřící mají a poškozuju tak ostatní ateisty, protože tím potvrzuju stereotypní představu, kterou věřící o ateistech mají, že jde o lidi nenávistné, psychicky labilní, kteří si léčí komplexy apod. Ostatně pamatuji si, že když jsem ještě sám věřil, ateisté mi přišli taky takoví. Například, Richarda Dawkinse jsem považoval za arogantního a nenávistného člověka.
Není to ovšem nenávist na základě které dělám to, co dělám. Jde spíš o údiv nad tím, co náboženství a věřící mysl dokáže vyplodit, jaké konstrukty dokáže vytvořit aby obhájila své konání a jednání. To mě fascinovalo dávno předtím než jsem se ateistou vůbec stal.
Tahle prohraná diskuse mě však přivedla k jednomu poučení. Občas prostě natrefíte na někoho, o koho se rozbijete, ačkoliv to vůbec nemáte v úmyslu. Nakonec se - třeba i jen na moment - stanete tím, co z vás chce protistrana mít. A proto je důležité ještě předtím, než se s někým do diskuse pustíte, si ujasnit to nejzákladnější - o čem chcete hovořit, a čeho chcete docílit. A potom taky - zda daný člověk se svými argumenty a stylem vyjadřování vůbec stojí za to, abyste mu věnovali svůj čas. Protože v danou chvíli existují minimálně tři užitečnější činnosti, které byste mohli dělat místo toho.
To je k tématu asi všechno, hulvát domluvil. Howgh.

Toto je Cesta nevěřícího, cesta ateisty.
Jsem taky na youtube a na facebooku.