Věc cti

Před časem se někteří žáci, v jedné třídě na SŠ kde učím, dopustili klukoviny. Nešlo o nic závažného, ale přesto to vyžadovalo mou reakci.

Když jsem v klidu domova o věci přemýšlel, napadlo mně ve třídě provést psychologický experiment. Spočíval v tom, že jsem žákům v následující hodině řekl: „To, jak jste se zachovali, překročilo určitou hranici. Za to co jste udělali, byste měli nést odpovědnost. Nebudu zjišťovat, kdo z vás se klukoviny zúčastnil, ale pokud máte v sobě dostatek cti, pak mi jako výraz omluvy přinesete referát o přírodě na jakékoliv téma, které si zvolíte.“ Čekal jsem jaká bude reakce.

Další den mi jeden z žáků přinesl vypracovaný úkol. Když spatřil, že je jediný, tak naštvaný prohlásil: „To jsem se na to mohl vykašlat, když jsem jediný ze třídy!“.

Ještě před sto lety bylo slovo čest běžnou součástí tehdejší společnosti. Ne, že by se vždy dodržovala, ale přesto měla určitou hodnotu. Když dva podnikatelé či obchodníci uzavírali smlouvu, tak často si prostě jen plácli rukou. Papír a pero nepotřebovali. Čest a společenská pověst jím bránila, aby ústně dojednanou dohodu porušili.

Dnes žijeme v poněkud jiné době. Obchodní a podnikatelské smlouvy se uzavírají výhradně písemně a to ještě často pod pečlivým drobnohledem právníka.

Ze slova čest se stala více méně stará veteš, která na nás mluví již jen z filmů pro pamětníky. K čemu nám je dobrá, když nám většinou nepřinese v životě zisk ani prospěch? I proto se chování většiny žáků v dané situaci nelze divit a příliš se z toho rmoutit. Žáci prostě jen přejímají dobové zvyklosti.

Přesto, nebo právě proto, má dnes čest větší hodnotu, než kdykoliv předtím. Žádná životní ztráta z hlubší perspektivy není tragédií. Tou je pouze ztráta lidskosti a ztráta vlastní cti.

To platí nejen pro člověka, ale i pro národ. Ne nadarmo jeden z mužů cti Jan Palach prohlásil: "Národ, který ztratí svou čest, nemá budoucnost".