Úvaha o krásnu

Jistě většina z vás někdy zažila toto: Vyšli jste na kopec, rozhlédli se po okolí a nahlas, či v duchu jste pronesli slova „to je ale krása“.

Slovo krása je spojeno se slovy, jako je cit, umění či harmonie. Je to něco, co v nás vyvolává příjemné pocity spojené se štěstím. Krásu svým způsobem vyhledává každý a každý po ní touží. Přesto krása jako taková není v hodnocení až tak jednoznačná, jak na první pohled vypadá.

Dobře je známá ošidnost krásy žen. Jsou ženy, u kterých krása jejich těl má původ v kráse ducha. Je ale také řada žen, které jsou sice krásné na pohled, ale uvnitř jsou zcela zkažené. Jejich krása souvisí s jistým druhem magie, kdy po řadu životů se věnovaly péči o svůj zevnějšek, aniž by se soustředily na zkulturnění svého ducha.

Analogicky můžeme pozorovat ošidnost krásy v dílech světové architektury. Na jedné straně tu máme nádherné stavby, vyjadřující harmonii kosmu a pokoru před Bohem. Máme ale i řadu oslnivých staveb spojených s lidskou pýchou a propagandou moci. Jen málo kdo ví, kolik utrpení lidí stálo za nádherným indickým Tajem Mahalem. Většině z 20 000 dělníků, kteří se podíleli na stavbě, byly vypíchnuty oči, vyřezány jazyky, či useknuty ruce, aby své stavitelské umění nemohli ukázat jinde.

Krása spojená s dekadencí, mocí a marnotratností vedla řadu lidí v minulosti či současnosti až k jejímu odmítnutí. Asi nejznámějším symbolem tohoto kroku se stal František z Assisi ve 13. století. Již v mládí si svlékl bohatý a zdobený šat a nahradil jej v podstatě skromnými hadry. Lesk bohatství vyměnil za dobrovolnou chudobu. Ale nemylme se. František neodmítl krásu jako takovou, jen jí objevil sám v sobě, v blízkosti Boha a také přírodě, které skládal obdivné básně a písně.

Vše v přírodě má dva póly. To se týká i krásy. Bůh není krásný, Bůh je vše. Obsahuje krásu i její opak, ve který se krása mění ve věčném koloběhu života, který se opakuje všude a ve všem. V životě člověka střídá krásu mládí šediny a vrásky stáří. V životě naší planety střídá rozkvetlé a zelené jaro a léto podzim a zimu, kdy listí opadne a příroda se uloží k zimnímu spánku. V životě vesmíru se střídají období ve kterých se tvoří a vyvíjí myriády hvězd a planet s nesmírnou pestrostí anorganických a organických životních forem, s obdobími destrukce, kdy vesmír je vyplněn jen žhavým rozptýleným plynem.

Myslím si, že toto poznání by nás mělo vést k tomu, aby jsme na jedné straně ctili a vážili si krásna, neodmítali však jeho opak, který někdy nazýváme slovem ošklivost. Dobře totiž víme, že krásně vypadající a oblečený člověk může někdy v sobě mít duši plnou špatností. A naopak nuzně vypadající vandrák někdy může v sobě nést poklady, o kterých nemáme ani tušení.