Úvaha o konečnu a nekonečnu

Již několik století vedou vědci a filozofové diskuze nad otázkou, zda vesmír, ve kterém žijeme, je světem konečným či nekonečným.

Chtěl bych do této diskuze přispět i já se svým názorem, vycházejícím z přesvědčení, že vše v pozorovatelném světě je duální, že i konečnost a nekonečnost představují jen dvě stránky jedné mince.

Zkuste si nyní představit libovolný rozměrový interval ohraničený dvěma body. Ať již tyto body umístíme kdekoliv ve vesmíru, vždy změříme konečnou vzdálenost. Existuje však nějaká maximální, či minimální vzdálenost, kterou naměříme? Žádné takové číslo neexistuje. Z tohoto pohledu je vesmír nekonečný.

S vlastním měřením se bude pojit ještě jeden důležitý fakt. Velikost naměřené hodnoty bude odvislá od polohy a stavu pozorovatele. Jak již popsal Einstein před více než sto lety, bude závislá například od rychlosti jeho pohybu, nebo intenzitě gravitačního pole v místě kde se pozorovatel nachází. Různí pozorovatelé tak dojdou mnohdy k zásadně odlišným výsledkům. Vzdálenost, kterou jedni určí v řádu nanometrů, jiní stanoví v řádu miliónu světelných let.

Neplatí to přitom jen o rozměrových intervalech, ale i o měření času a všech dalších veličin, které nás napadnou. Jinými slovy podoba reality světa, ve kterém žijeme, je zcela odvislá od pozorovatele od jeho úhlu pohledu. Moderní věda tak objevuje to, co mystici různých kultur znali již před tisíciletími. Tedy to, že podoba světa, ve kterém žijeme, se odvíjí od našeho způsobu vnímání.

To má v trojrozměrném světě svá omezení. Ta jsou ve fyzice dány omezením rychlosti světla ve vakuu nedovolujícím nám vnímat nic, co se pohybuje rychleji než světlo. Horizontem vzdálenosti, který nám umožňuje pozorovat jen omezenou část vesmíru a to ještě se zpožděním v čase. A konečně je tu princip neurčitosti, který nás omezuje v poznání mikrosvěta.

Existuje jen jediná cesta překonání těchto omezení, jež pro nás představují horizonty poznání. Opustit trojrozměrný vjem a ponořit  se do vědomí nekonečna, čtvrtého rozměru, kde žádné omezení není. Není to však lehké. Vyžaduje to pokročilou meditační praxi, což se podařilo se to jen několika jedincům v lidské historii.

Úvahami nad těmito tématy jsem se zabýval od dětství. V mládí mně inspirovala hlavně populárně naučná astronomická a fyzikální literatura. Později se přidala díla filozofická. Především práce českého filozofa Josefa Zezulky a jeho žáka a pokračovatele Tomáše Pfeiffera. Ač ani jeden z nich není studovaný fyzik, myslím si, že jednou přijde doba, kdy jejich práce bude velmi oceněna i v odborných fyzikálních kruzích a posune lidské poznání o další krok dopředu.

Zdroje: Tomáš Pfeiffer: Časoprostor+Gravitace